Coppélie z Montmartru

Zatímco se většina soudobých choreografů vyhýbá předlohám klasických romantických baletů, Vàmos, jehož choreografický rukopis je založen na klasické baletní technice, se naopak jejich přepisy proslavil. Svůj příběh zasadil do Paříže za časů „belle époque“, do Paříže, města hudebního skladatele, jehož hudba ho k této myšlence inspirovala. Ve Vàmosově verzi je Coppélius starý malíř, který tráví večery ve svém oblíbeném, jinak nechvalně známém lokálu na Montmartru, jemuž se ctihodní měšťané vyhýbají. Večer co večer se tu neúnavně tančí kankán, tanec v té době policejně zakázaný. Pro starého muže to jsou smutné večery. Coppélius touží po mládí, kráse, poezii – po věcech pro něj již snad nedosažitelných. Je okouzlen líbeznou dívkou Swanildou, jejímž milým je Franz, sympatický bezstarostný mladík ze sousedství. Na rozdíl od Coppélia se touží Franz konečně dostat do světa dospělých, do onoho nechvalně známého nočního klubu, a zvláště by rád poznal kankánové tanečnice. Je tu ale problém, poněvadž ještě není plnoletý, potřebuje Coppéliovu pomoc…

Vàmosovy balety se hrají v mnoha evropských divadlech, brněnští diváci měli možnost zhlédnout jeho skvělou inscenaci Snu noci svatojánské v rámci hostování baletu Německé Opery na Rýnu v projektu Taneční most / Tanzbrücke na jaře roku 2007 v Janáčkově divadle.

/Zdroj webové stránky NDB/