No.42

No. 42 (V Alpách) je snad nejpřiléhavěji možné označit za melodrama. Slučuje v sobě mnoho témat, která mě fascinují: vztah písemné a hudební narace, dějiny opery, ranou kinematografii a divadelní postupy devatenáctého století, stejně jako folklórní a populární hudbu alpských oblastí.

Dívku (soprán), která jako nemluvně uvízla na nedostupném vrcholu hory, naučí zpívat horská zvířena. Mladý Bobli žije ve vesnici ležící hluboko pod oním nedostupným vrcholem, je od narození němý a se světem se dorozumívá hrou na trumpetu. Zaslechne sopranistčinu píseň doléhající do údolí – sopranistka se zaposlouchá do melodií jeho trumpety, přinášených větrem – oba jsou okouzleni.

Trojici jednání rozdělují mezihry, jejichž hudební tempo přibližuje, jak tři různá zvířata prožívají plynutí času.

Stejně jako v každém pravém melodramatu se text a hudba spojují, aby vykreslily nebo naznačily rozmáchlé divadelní dobrodružství, které se v případě tohoto kusu začíná stvořením světa (nebo velkým třeskem), pokračuje osamocenou existencí, výjevy z prostého vesnického života, trochou tesařiny, mnoha kamzíky a neopětovanou láskou a končí výpravou odsouzenou k nezdaru. Při živém provedení jsou na plátno za hudebníky promítány texty stylizované jako mezititulky z němých filmů.