Sean O´Casey (Seán Ó Cathasaigh, 30.3. 1880 – 18. 9. 1964) Narodil se v Dublinu v protestantské rodině jako John Casey. V šesti letech mu zemřel otec a rodinná finanční situace se náhle zhoršila natolik, že důvěrně poznal prostředí chudinských čtvrtí severního Dublinu, které se později stalo i dějištěm jeho her. Od dětství trpěl vážnou oční chorobou, která mu znesnadňovala školní vzdělání, a celý život měl obavy z úplného oslepnutí. Ve čtrnácti mu nezbylo, než aby se začal živit jako dělník, což ovlivnilo i jeho politické názory. Přes sympatie k socialistickému hnutí, které mělo mezi irskými dělníky mnoho přívrženců, dospěl až k ideálům komunismu, byť neortodoxně pojatým. Podle O´Caseyho byl totiž komunistou každý, kdo se dokázal plně obětovat pro společnost, tedy v jistém smyslu i Ježíš Kristus. Křesťanská výchova se tak u něj harmonicky snoubila s životními zkušenostmi z dublinské ulice.V pětadvaceti se začal učit irsky a byl také činným i v irském národním hnutí. Jeho prvotina The Shadow of a Gunman (Stín střelce) se prosadila na jevišti dublinského národního divadla (Abbey Theatre) v roce 1923 a umožnila mu, aby se psaní věnoval profesionálně. Baladický příběh o chudém básníkovi, který je milovanou dívkou mylně pokládán za hrdinu IRA, pak na téže scéně o rok později následovala hra, líčící občanské nepokoje z roku 1922, Juno And The Paycock (Juno a páv). Plodnou spolupráci mezi divadlem a dramatikem poté ukončila tragikomedie The Plough and the Stars (Pluh a hvězdy), v níž je s ironií vykresleno protianglické velikonoční povstání v roce 1916. Hra vyvolala výtržnosti v hledišti, neboť pro irské nacionalisty byl autorův pohled na osvobozenecký boj nepřijatelný. Hru rovněž odsoudil i vůdce národního hnutí, básník William Butler Yeats, který pak v roce 1929 z pozice ředitele divadla odmítl čtvrtou O´Caseyho hru, protiválečné drama The Silver Tassie ( Stříbrný pohár). V té době už ale O´Casey žil v Anglii, kde našel svůj druhý domov. Zde se jeho dramatická tvorba obohatila o nové žánry, mimo jiné i o komedie, které zřetelně inklinují k frašce, díky nimž je O´Casey znám i u nás. Jednou z nich je právě Pension pro svobodné pány. Jiří Krejčík (26.6. 1918) Jeden z nejvýznamnějších českých filmových režisérů vstoupil do dějin naší kinematografie v roce 1947 snímkem Týden v tichém domě, natočeným na motivy povídek Jana Nerudy. V jeho bohaté filmografii není nouze o tituly, které si dodnes uchovaly zájem diváků i přízeň kritiky. Nepochybně mezi ně patří Vyšší princip (1960), Svatba jako řemen (1967), Božská Ema (1979) a dnes již legendární Pension pro svobodné pány (1967). Ve filmu se prosadil i jako herec, sice v epizodních, zato nezapomenutelných rolích ( nenasytný řezník ve Slavnostech sněženek a kardiolog Stárek v Pelíšcích). Jako divadelní režisér je spjat především s Činoherním klubem, kde vytvořil nezapomenutelnou inscenaci Pensionu pro svobodné pány. Pension pro svobodné pány V roce 1933 odmítl vydavatel vytisknout povídku I Wanna Woman ( Chci ženskou), kterou O ̀Casey poslal do časopisu Time and Tide. Pojednávala o muži, který vyhledá prostitutku, a toto téma bylo zhodnoceno jako mravně závadné. Nic nepomohly ani intervence W.B. Yeatse, povídka otištěna nebyla. Po sedmnácti letech se k ní O΄ Casey vrátil a vznikla tak „penziónová“ fraška Bedtime Story. Jiří Krejčík pak tuto frašku osobitě upravil a pod názvem Pension pro svobodné pány ji široko daleko proslavil, hlavně díky své filmové adaptaci z roku 1967. Původně však vznikal Pension jako televizní film a na jeho základě pak vznikla také slavná inscenace v Činoherním klubu (1965 a 1975) , která se zde hrála neuvěřitelných šestnáct let. Smích je nejcennějším darem božím
PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY-program 
