PĚNA DNÍ

Články

PĚNA DNÍ-tisk
^{(14. 12. 2012)}

PĚNA DNÍ-tisk
^{(14. 12. 2012)}

PĚNA DNÍ-program
^{(14. 12. 2012)}

PĚNA DNÍ-plakát
^{(14. 12. 2012)}

Román Pěna dní (L´Écume des jours) napsal Boris Vian během dvou měsíců roku 1946. Spisovatel a básník Raymond Queneau, který brzy rozpoznal velký Vianův literární talent, měl zásluhu na tom, že se už první Vianův rukopis dostal do významného pařížského nakladatelství Gastona Gallimarda – Plejády. Teď žádal pro toto nakladatelství další rukopis a doufal, že z něj bude horký kandidát na cenu Plejády pro rok 1947. Mocní představitelé nakladatelství, kritik Jean Paulhan a spisovatel Marcel Arland, byli však příliš konzervativní. Vianův snový svět, něžný i krutý, plný barev, fantazií stvořených květin, podivných přírodních úkazů, krásy, křehkosti, lásky i smrti, svět, v němž neplatí zákony logiky reálného světa, nezapadal do jejich představy o tom, o čem má pojednávat dobrý román. Cenu Plejády získal katolický básník Jean Grosjean. Vian byl trpce zklamaný: „Cítím hlubokou ránu, ale nikdy to nepřiznám.“

 

Boris Vian

(10. 3. 1920, Ville d´Avray – 23. 6. 1959, Paříž)

Rodina a dětství

Boris se narodil jako druhý ze čtyř dětí. Měl dva bratry, Lélia a Alaina a sestru Ninon. Jeho matka Yvonne byla vášnivou milovnicí hudby; Borise pojmenovala podle hlavní postavy Musorgského opery Boris Godunov. Pro jméno nejstaršího ze sourozenců, Lélia, byla zas inspirací Fantastická symfonie Hectora Berlioze.

Borisův otec Paul byl o 8 let mladší než jeho manželka a byl rentiérem. Rodina Vianova žila šťastně ve vile Les Fauvettes. Roku 1929 přišel „Černý čtvrtek“ – krach na newyorské burze. Paul přišel o veškerý majetek. Vilu pronajal, přestěhoval se s rodinou do zahradního domku a začal pracovat.

Srdce

Ve 12 letech se u Borise projevila vrozená srdeční vada – nedomykavost aortální chlopně. Tehdy neléčitelná. Nemocné srdce ovlivnilo celý jeho život. Nosil v hrudi „časovanou bombu“.

Studia, trubka, jazz

Boris vystudoval lyceum a poté pařížskou l´École centrale, roku 1942 získal inženýrský diplom. V době studií se zamiloval do jazzu a stal se ve Francii jedním z jeho průkopníků. Situace nebyla „hudbě černochů“ nakloněna – nacističtí okupanti ji za 2. světové války zakazovali. Přesto strávil Boris se svou milovanou hudbou celé dospívání. Jeho otec přistavěl k vile ve Ville d´Avray taneční sál. Udělal radost svým dětem a ty byly zároveň pod nenápadnou rodičovskou kontrolou. Boris byl kvůli své nemoci zproštěn vojenské služby, mohl se tedy – vedle studií – věnovat všemu, co miloval: hudba, tanec, dívky... Spolu se svými bratry založili první jazzovou kapelu. Boris se naučil hrát na trubku, Alain na bicí, Lélio na kytaru. Dvakrát týdně se konaly „večírky bratrů Vianových“, tzv. surprises-parties. Politiku, válku, to vše tehdy Boris zcela ignoroval. V jeho světě pro ně nebylo místo.

Saint-Germain-des-Prés

V roce 1942 se bratři seznámili s Claudem Abadiem a stali se členy jeho jazzového orchestru. Konec války pak přinesl konec zákazů a cenzury; jazz byl hudbou svobody. Ve Francii neměl hlubokou tradici, těsně před válkou se mu věnovalo jen pár nadšenců. Až po 2. světové válce vstoupil do širšího povědomí, a to právě zásluhou Vianovy generace. Abadieho orchestr se proslavil na jazzovém festivalu v Bruselu v roce 1945 a o rok později získal Velkou cenu pařížského festivalu jazzových amatérů. V roce 1947 se stala útočištěm jazzových muzikantů pařížská čtvrť Saint-Germain-des-Prés se svými kavárnami a nočními bary. Boris Vian tu vystupoval s kolegy z Abadieho orchestru, nejprve ve sklípku Tabou, posléze v klubu Saint-Germain-des-Prés. Nebyla to ale jen čtvrť muzikantů, scházela se zde i existencialistická bohéma, mezi ní i fi losof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Ten otiskl Vianovi ve své kritické revui Les Temps modernes řadu textů včetně ukázky románu Pěna dní. Po nějakém čase, kolem roku 1950, davy turistů toužících spatřit na vlastní oči postavy pařížské bohémy a proudících do ulic a podniků Saint- Germain-des-Prés vyhnaly umělce z jejich oblíbených míst. Zanikla tak defi nitivně jedna z posledních pařížských bohémských čtvrtí.

Nemoc a jazz

V době válečné prokázala Borisovi jeho nemoc paradoxně pozitivní službu: nemohl do války, mohl se věnovat hudbě. Později si ovšem za tuto „službu“ nemoc vybrala krutou daň. Lékaři ho varovali: musí se vzdát své lásky – trubky a tím pádem i aktivního provozování jazzu. Pokud ne, bude riskovat svůj život. Boris se rozhodl a s dráhou jazzového trumpetisty se defi nitivně rozloučil v roce 1951. O jazzu dál alespoň psal do časopisů Combat a Jazz Hot a později začal pracovat pro gramofonovou fi rmu Phillips. Stal se šéfredaktorem její jazzové sekce a vytvořil cennou kolekci nahrávek velikánů tohoto žánru. A co víc – některé z nich se mu podařilo pozvat do Paříže. Přijel Dizzy Gillespie, Charlie Parker, Miles Davis i samotný jazzový bůh Duke Ellington.

Boris Vian spisovatel

Autor románů, povídek, divadelních her, písňových textů, novinář, jazzový kritik, překladatel.

Vianova první kniha (Zmatek v Andénách) tiskem za jeho života vůbec nevyšla, druhá (Vercoquin a plankton) vyšla na přímluvu přítele, spisovatele Raymonda Queneaua, ovšem pouze v malém nákladu. A podobně vycházela postupně i další jeho díla (Pěna dní 1947, Podzim v Pekingu 1947, Červená tráva 1948, Srdcerváč 1951...). Všechna byla přijímána čtenáři i kritikou vlažně, s nepochopením. Teprve po Vianově smrti se jeho literárnímu odkazu dostalo uznání, jakého si zaslouží: už v 60. letech 20. století,od nové, mladé generace, nezatížené už válkou, generace svobodné, lačné vstoupit do nadreálného světa plného fantazie, v němž lidé, zvířata, rostliny i věci žijí svými vlastními životy, nespoutanými konvencemi a nesmyslnými pravidly a zákony. Z Borise Viana se stal kultovní autor: „Vian je čten, jako se poslouchají Beatles.“ (Jiří Pelán)

Vernon Sullivan

Okamžitý úspěch ovšem zaznamenaly knihy spisovatele Vernona Sullivana. Vianův přítel, šéfredaktor Editions du Scorpion, potřeboval pro své nakladatelství „zaručený trhák“. Boris napsal v létě 1946, během čtrnácti dní dovolené, román Naplivu na vaše hroby, inspirovaný tvrdou americkou školou s prvky rasismu, brutality, erotismu. Vernona Sullivana – černošského amerického spisovatele – si Vian vymyslel, k románu se přihlásil pouze jako jeho překladatel. Poprask, který kniha vyvolala, přerostl ve veřejný skandál, Vian se po čase přiznal k autorství, byl nazýván pornografem, hrozil mu soud, vězení a vysoká pokuta. A... z knihy se stal bestseller, který dočasně zajistil Vianovi nečekaně vysoké příjmy. Coby Vernon Sullivan pak napsal ještě další tři romány.

Je příznačným vianovským paradoxem, že největší slávu zajistila Borisi Vianovi za jeho života mystifi kace. Kniha, která rozhodně neměla ambice být ceněna pro své literární kvality, přebila na čas všechna hodnotná díla „pravého“ Borise Viana.

Vianovy ženy

O prázdninách roku 1940 se Boris seznámil s Michelle Léglise, o rok později se vzali. Měli spolu dvě děti. Po deseti letech vztahu se rozešli a Boris potkal svou druhou osudovou ženu, tanečnici Ursulu Kübler, podruhé se oženil roku 1954. Ursula mu stála po boku až do konce jeho dnů.

Patafyzika

V roce 1952 přivedl Borise Viana jeho přítel Raymond Queneau do Patafyzického kolegia, založeného v roce 1948 jako hold Alfrédu Jarrymu a jeho doktoru Faustrollovi, při příležitosti 50. výročí vydání Jarryho knihy. Vian se hned stal velmi aktivním členem. V hierarchii Kolegia zastával hodnost Transcendentálního satrapy. Ze všech vlivů, které na něj v jeho tvorbě – a potažmo i v jeho celém životě – působily (existencionalismus, absurdní divadlo, surrealismus atd.), byla Jarryho patafyzika jistě vianovskému srdci nejbližší.

Boris Vian chansoniér

V roce 1955 se představil publiku ve varieté coby chansoniér. Chansony psával pro různé interprety (mj. Serge Reggiani, Juliette Gréco), teď je začal psát i pro sebe. Jedním z nejslavnějších je pacifistická balada Le déserteur, složená jako protest proti francouzské válce ve Vietnamu. V roce 1955 se Vian vydal se svými písněmi na turné po francouzském venkovu. Vysloužilí vojáci v publiku se neztotožnili s poselstvím Déserteura a Viana vypískali. Vrátil se vyčerpán, trpěl dušností, objevil se plicní edém. Dráhu chansoniéra záhy ukončil, zdravotních potíž se ale nezbavil.

Boris Vian malíř

Boris Vian nebyl pouze nadaným literátem, hudebníkem a navíc inženýrem. Věnoval se i sochařství a malbě, vystavoval v galerii Gallimard vedle takových osobností, jakými byli např. Pablo Picasso, Louis Aragon, Tristan Tzara a další, a to už v roce 1946 (výstava „Si vous savez écrire, vous savez dessiner“ – Umíte-li psát, umíte kreslit.) Obrazy podepisoval anagramem svého jména: Bison Ravi.

La fin

V roce 1959 natočil režisér Michel Gast fi lm podle „Sullivanova“ románu Naplivu na vaše hroby. Vian s fi lmovou adaptací nesouhlasil, ale nedokázal jí zabránit. Přemluven, vypravil se v červnu na promítání fi lmu. Po deseti minutách promítání mu selhalo srdce. Zemřel v 39 letech.