EVŽEN ONĚGIN

Články

EVŽEN ONĚGIN-program
^{(5. 10. 2007)}

EVŽEN ONĚGIN-tisk
^{(5. 10. 2007)}

EVŽEN ONĚGIN-plakát
^{(5. 10. 2007)}

EVŽEN ONĚGIN-tisk
^{(5. 10. 2007)}

Jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob vznikal od května 1823 do září 1830 (respektive do března 1833, kdy vyšel knižně). Skládá se z osmi hlav, uvedených jedním nebo několika motty z ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, …), a úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Původně „Oněginovy cesty“ tvořily osmou hlavu, později byly vyřazeny a k dílu jen volně připojeny. V roce 1830 spálil Puškin desátou hlavu, z níž se zachovaly jen šifrované útržky, o jejichž obsah se dodnes vedou spory. Prý v nich autor zachycoval politickou atmosféru v kruzích vojenské inteligence před děkabristickým povstáním. Na rozdíl od většiny básníkových děl vznikal tento román opravdu neobvykle dlouho. Podle vlastního výpočtu prý Puškin pracoval na Evženu Oněginovi přesně 7 roků, 4 měsíce a 17 dní, úvod začal psát 9. května 1823 v Kišiněvě jako čtyřiadvacetiletý mladík, ocitnuvší se na jihozápadním okraji Ruska sice z trestu, ovšem hýčkán jako největší básnická naděje nastupující generace, sdílející svobodomyslné nálady i iluze svých přátel, budoucích děkabristů. Konec dokončil jako jednatřicetiletý muž, jenž měl už za sebou vyhnanství, otřes z porážky děkabristického povstání, trvalý policejní dohled, trapně ponižující pokusy o nalezení únosného soužití s carským režimem i počátky komplikovaného vztahu s Natálií Gončarovovou.

Inscenace hostovala na festivalu Divadelní flora Olomouc, na přehlídce Malá divadla ostravská ve velkém městě pražském, na festivalu Žižkovská štace, v Českém Těšíně na Festivalu divadel Moravy a Slezska a mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.

Režisér Jan Mikulášek obdržel za režii inscenace Evžen Oněgin Cenu Českého literárního fondu.
Inscenace se umístila na prvním místě v Divácké anketě Bezruč sobě 2008.

 

Neobyčejné osudy neobyčejného muže

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil 6. června 1799 v Moskvě.

Slavný africký pradědeček a nepraktičtí rodičové

Puškinovo dětství tak probíhalo ve vzrušených časech válek a nových nadějí. Byl potomkem starobylého šlechtického rodu, v jeho žilách dokonce kolovala krev slavného „mouřenína cara Petra Velikého“. Matka byla totiž vnučkou Ibrahima Hannibala, syna domnělého habešského panovníka. (Jako chlapec byl zavlečen do Cařihradu, kde ho vykoupil ruský vyslanec a přivezl darem carovi. Petr Veliký ho pak dal nejen pokřtít, ale také mu umožnil vzdělání v Paříži, takže Hannibal nakonec dosáhl vysokých hodností v carově družině jakožto vojenský inženýr.) Proto se v Puškinově povaze i podobě obrážela směs vlastností získaná sloučením neslučitelných ruských a hamitských genů. Melancholie a vášnivost. Vytrvalost a energie vydávaná v nejvyšších obrátkách. Bystrost a hloubavost. Vášeň pro knihy vystupňovaná až v obžerství jakýmkoliv potištěným papírem. Možná tedy kudrnatý chlapec nezdědil po matce její příslovečnou krásu, ale zato se v něm skutečně ozýval prudký temperament obou pradědečků (ruský praděd za ubití ženy skončil v žaláři!), doplňovaný bezstarostností i sršivým vtipem. Když se Alexandr narodil, majetek jejich rodu už nezadržitelně chátral. Rodiče se o výchovu dětí příliš nestarali, otec, důstojník ve výslužbě, se oddával veselým zábavám a zajímal se jen o to, kde by se mohl blýsknout brilantní znalostí francouzského jazyka a klasické literatury. Hmotné starosti a otcovské povinnosti ho rozčilovaly a neskutečně vyváděly z míry. Matka, povrchní a exaltovaná krasavice, dáma „velkého světa“, zanedbávala rodinu a domácnost podobně jako všechny její přítelkyně. V domě byl prý věčný nepořádek, chaos a soustředit se na výchovu dětí bylo pro rodiče příliš složité. Velmi nadaný a přemýšlivý chlapec tak vyrůstal v závětří babiččina vyprávění i otcovy knihovny, ponecháván co nejvíc sám sobě. Díky nevolnické chůvě Arině Rodionovně, babičce a služebnictvu se naučil rovněž dobře rusky (příslušníci ruské šlechty mezi sebou totiž výhradně hovořili francouzsky) a vstřebal do sebe i ducha ruských lidových písní a pohádek. Také to v něm posilovalo pocit cizoty a osamění ve vlastním prostředí, který se pak ještě vystupňoval v době studií na lyceu v Carském Sele, tehdy čerstvě založeném pro děti z vyšších kruhů, kde se stal žákem roku 1811.

Úspěšné studium uprostřed převratné doby

Na svoji dobu to byla výjimečná škola a studenti se tu dozvídali víc, než bylo samotnému carovi, ochránci lycea, milé. Tady se Alexandr setkal a spřátelil se svobodomyslnými a pokrokovými profesory a jejich šlechtickými žáky – budoucími děkabristy. Evropa se v té době otřásala vskutku převratnými událostmi: Napoleonovo tažení do Ruska! Požár Moskvy! Bitva u Lipska! Vídeňský kongres! Napoleonův návrat z Elby! Bitva u Waterloo! Všechny tyhle události mladého Alexandra Sergejeviče nesmírně vzrušovaly a mnohé z těchto dojmů se odrazily v jeho prvním literárním pokusu, básni Vzpomínky v Carském Sele. Básnit začal ovšem dávno předtím. Už od svých osmi let prý skládal francouzsky a potom rusky verše, epigramy a veselohry. Jeho štiplavé hříčky na profesory a spolužáky prý byly postrachem školy. Měl sice v lyceu výjimečné postavení, ale teprve vystoupení se „Vzpomínkami“ při veřejné zkoušce na samém počátku roku 1815 přineslo Puškinovi opravdové uznání. Jeden z nejslavnějších básníků té doby, Děržavin, uznávaná hlava ruské literatury, pozdravil v Alexandru Sergejevičovi svého nástupce a prorokoval mu velkou budoucnost (rok nato skutečně Děržavin zemřel a místo „největšího básníka“ se uvolnilo...).

Nadějná, ale krátká ministerská kariéra

V Carském Sele byla také posádka pluku. Studenti se pravidelně scházeli s vojáky, a to nejenom k bujarým večírkům. Puškin se tu dokonce seznámil s celoživotním přítelem, důstojníkem Čaadajevem, pozdějším autorem Filozofických listů. A tak v červnu 1817 opouštěl Puškin školu jako jiný člověk. Po maturitě (maturoval chvalitebně z ruštiny, výborně z tance a šermu!), v červnu 1817, vstoupil do služeb ministerstva zahraničních věcí v Petrohradě. Otevírala se před ním skvělá kariéra. Mladý, nadaný a bystrý – díky svému básnickému talentu i společenskému vystupování na sebe rázem strhl pozornost celé společnosti. Potřeboval si vynahradit to, o co jej studia připravila, a naplno se vrhá do víru společenského života, účastní se pitek s literárními přáteli i celonočních orgií s herečkami, srší na všechny strany geniálními vtípky, plnými hrstmi rozhazuje své verše erotické i politické. A snad i právě proto nemůže uniknout všetečným pohledům carské policie. Roku 1820 dopsal poému Ruslan a Ludmila, kterou začal již za svých studií v lyceu. Tato pohádka prý překonala vše, co do té doby vzniklo. Mnohé jeho básně se nadále šířily pouze v opisech, cenzura by je nepřipustila. Svobodomyslný buřič nedbal na své postavení a směle dál kritizoval cara. Pravé pobouření pak vyvolala jeho báseň Vesnice. Ne, nešlo o okouzlený pohled na venkov, ale realistický popis bídy, nevolnictví, ubohosti a utrpení. (… Než hrozná myšlenka jak mrak v duši se zvedá: vždyť na těch nivách kvetoucích, zde všude s bolem ten, kdo lidstvu dobro hledá, zří zhoubné temnoty i ohavnost a hřích…) A Puškin nepřestává. V ostrých a žahavých epigramech napadá cara i všemocného carského ministra, stvůru jdoucí přes mrtvoly, Arakčejeva. Je tedy nutné dát Rusku, a zejména Petrohradu, exemplární „výstrahu“.

Dlouhé vyhnanství

Pod záminkou, že nevhodně komentoval portrét francouzského královského vraha (ve Francii byl v kruhu své královské rodiny zavražděn velkovévoda z Berry), je Puškin okamžitě zbaven služby na ministerstvu a potrestán vyhoštěním do Jekatěrinoslavi. Původně měl být dokonce vyslán na Sibiř, ale na přímluvu petrohradského gubernátora mu byl krutý trest změněn. Hned druhý den po příjezdu se nachladil a onemocněl. Na nějaký čas dostal „dovolenou“ a odjel se léčit na Krym a Kavkaz. Zavalily ho dojmy, jež jej – člověka vzrušovaného každou maličkostí až fyzicky – nepřestávaly vytrhovat a jitřit. Léčil se koupelemi v horkých pramenech, nabíjel se jako akumulátor novými podněty. Kouzelná příroda těchto krajin i tvorba romantických básníků, zvláště Byrona, ho inspirovaly k vytvoření poém Kavkazský zajatec či Bachčisarajská fontána. Vrací se do „vyhnanství“, tentokrát do Kišiněva, kam byl přeložen. Pracuje v úřadu pro služby kolonistům, seznamuje se tu s mnohými členy revoluční „Jižní společnosti“. V nudném městě uprostřed besarabských stepí, na periférii ruské kultury bez divadel a časopisů, provokuje okolí: odmítne se vystěhovat z domu polozříceného zemětřesením, kde pak každé ráno okázale vysedává nahý na gauči, střílí do zdi a pěstí si své předlouhé nehty. Účastní se karetních večírků a hodně pije, po čase je ale Kišiněvem unuděn natolik, že píše svým přátelům do Petrohradu zoufalé a depresivní dopisy. Roku 1823 je tedy díky intervencím přátel služebně přidělen do Oděsy. Ze začátku je v ní nadmíru spokojen, hltá italskou operu, francouzské restaurace a cizojazyčné časopisy, inspirován orientální exotikou pracuje na Bachčisarajské fontáně, začíná pracovat na Cikánech i na první hlavě Oněgina. Zdá se, že konečně přichází šťastnější a konsolidovanější období básníkova života. Jenomže nového šéfa Voroncova Puškin svým sebevědomím neuvěřitelně dráždí. Když si pak lehkomyslný poeta začne románek s Voroncovovou ženou, rozhodne se zuřící Voroncov Puškina vystrnadit. Posílá na něj do Petrohradu stížnosti a denunciace a nakonec mu znamenitě poslouží Puškinův „ateistický dopis“, zadržený městskou policií.

Opět doma u „milujícího tatínka“

Car se rozhodne nepoučitelného básníka zbavit definitivně ministerské služby a neprodleně jej internuje pod otevřený dohled policie, církve a rodiny do otcovy vesnice v Michajlovském, na odlehlý statek v severozápadním Rusku. Setkání s rodinou není příjemné. Naštvaný otec mu vyčítá ateismus, dokonce aktivně a ochotně slibuje úřadům, že bude prohlížet synovy dopisy. Po čase ale rezignuje, odjíždí do Petrohradu a nechá Alexandra Sergejeviče samotného se starou chůvou. Kupodivu to básníkovi nečekaně prospívá. Čte a píše, ale také cvičí, otužuje se a dbá o svoji fyzickou kondici. Studuje lidové zvyky a písně, s ostatními sousedy se sice nestýká, ale oblíbí si rodinu statkářky Osipové v Trigorském (ta má dvě dcery, které mu slouží jako inspirace při psaní Oněgina). Studuje „Dějiny ruského státu“, čte Shakespeara. Tady, v zapadlé vesnici na úplné samotě pod policejním dohledem, dokončuje poému Cikáni (hrdina uniká z civilizace mezi cikány, vydobývá si tu svobodu, jež má i své nepřekročitelné zákony – z čehož plyne fatální závěr, že absolutní svoboda ne- existuje), historickou tragédii Boris Godunov (jasná alegorie na současného cara a jeho rodinu) a část románu Evžen Oněgin. Třináctého prosince 1825 zemřel car Alexandr I. Celé Rusko žilo ve zmatcích. Puškin se o carově skonu dozvěděl o deset dní později, a protože byl na carovi skutečně osobně závislý, rozhodl se neprodleně odjet do Petrohradu. Vydal se rozloučit s přáteli v Trigorském, jenže zničehonic mu přes cestu přeběhl zajíc, a na zpáteční cestě dokonce druhý. Sluha, který s ním měl jet, náhle onemocněl, a sotva sehnal jiného a konečně vyjeli, potkali popa, který se šel rozloučit „se statkářem“. Puškin, celý život neuvěřitelně pověrčivý, se těmito „neblahými znameními“ nechal odradit a vrátil se raději domů. V tu chvíli netušil, že v podstatě ušel jisté smrti – v Petrohradě se totiž chtěl nejprve stavit k příteli Rylejevovi, u kterého se tentýž večer konala noční porada děkabristů. Druhý den ráno (26. 12.) by se – zřejmě – s přáteli vydal na Senátní náměstí…

Nečekaná přízeň mladého báťušky cara

Po porážce povstání byla popravena či internována téměř celá intelektuální elita Ruska, vesměs šlo o Puškinovy důvěrné přátele, často i spolužáky z lycea. Básník utrpěl svůj největší životní šok. Chaoticky začal pálit rukopisy. Jeho jméno ovšem nebylo na seznamu spiklenců a vláda proti němu vyšetřování nezahájila. Ba co víc – v září 1826 uděluje nový, devětadvacetiletý car Mikuláš I. básníkovi nečekaně milost a povolává jej do Moskvy. Puškin je dokonale zmaten, car se k němu chová víc než přátelsky a oznamuje mu, že jej chce dokonce zbavit trapné cenzury, od nynějška bude totiž on sám jeho hlavním cenzorem. Naivní Puškin carovi začne věřit, neboť netuší, že celý plán vymyslel náčelník tajné policie hrabě Benkendorf a že se tak, chtě nechtě, stal nástrojem k propagaci carské ideologie. Začíná podivná hra na kočku a na myš. Puškin postupně ze svého obdivu k carovi střízliví, je mu totiž zamítnuto vydání Borise Godunova i zakázána tvorba vlastních novin. Vracejí se deprese a těžká psychická kocovina. Na jedné straně cítí vzrůstající nespokojenost cara, na druhé se jen těžko smiřuje s nedůvěrou svých přátel. Často se opíjí, navštěvuje laciné putyky a nevěstince, nemůže se soustředit na práci, tajná policie jej stále sleduje. Několikrát se snaží utéci na vesnici, nakonec dostává povolení přestěhovat se na delší dobu do milovaného Petrohradu. Když konečně vydá dílo, za kterým si stojí, poému Poltava, kritici jej rozcupují, neboť po Bachčisarajské fontáně nechtějí od Puškina číst nic tak jiného, tak divného... Je mu povolena výprava s armádou na jih. Po čase se vrací, známky duševní nevyrovnanosti se ale stále prohlubují.

Zamilovaný i nešťastný boldinský podzim

Roku 1829 se Puškin seznamuje s Natálií Nikolajevnou Gončarovovou. Je jí naprosto okouzlen, tahle šestnáctiletá, rozumem i majetkem nepříliš obdařená dívenka je totiž nejoslnivější krasavicí Petrohradu. Požádá ji o ruku, a Natáliini rodiče – choromyslný otec i omezená, hysterická matka – nepříliš nadšeně souhlasí. Před svatbou Puškin odjíždí do vesnice Boldino, aby tam uspořádal své materiální záležitosti. Rychle se šířící epidemie cholery a přísná karanténa jej ale na venkově nedobrovolně uvěznily. Boldinský podzim byl možná nejinspirativnějším obdobím Puškinovým, skutečnost je ovšem prozaičtější, stačí jen pozorně číst Puškinovy dopisy. Zuřivost, zoufalost a beznaděj, to vše je skryto mezi řádky. A přece najednou tvoří, dokončuje rozpracovaná díla a vymýšlí nová (Skoupý rytíř, Mozart a Salieri, Hodokvas v době moru), skládá asi třicet lyrických básní, vzniká i řada krátkých a lyrických statí. A hlavně – dokončuje Oněgina. Do Moskvy se vrací koncem listopadu 1830, v únoru roku 1831 se žení. Pár měsíců nato se Puškinovi stěhují do Petrohradu a usazují se v Carském Sele. Car nařizuje, aby byl básníkovi vrácen úřad na ministerstvu, bylo mu vyměřeno služné 550 rublů ročně i zadán úkol připravit práci o Petru Velikém. I když se Alexandrův život na první pohled ustálil, duševní klid nepřicházel, krátce po sobě přišly na svět čtyři děti, a Puškin najednou zoufale pociťuje nedostatek osobního času i peněz.

Natálie – krásná a okouzlující favoritka

V té době se politické dusno v Rusku ještě víc vystupňovalo. Rostlo i napětí mezi Puškinem a jeho aristokratickým okolím. Hned po příjezdu novomanželů ke dvoru si všichni všimli Natálie Nikolajevny. Byla označována dokonce za první krasavici Ruska, stávala se centrem pozornosti, kamkoliv přišla. Puškin jí byl naprosto zastiňován. Stále méně a méně splňoval představy, jaké měla dvorská společnost o básníkovi. Už nebyl tak duchaplný a zábavný, cítil se ukřivděný a nepochopený. Carovi se koketní Natálie líbila. Aby ji mohl vídat častěji u dvora, udělil básníkovi titul mladšího komořího, nejnižší dvorskou hodnost, kterou byli obvykle vyznamenáváni sotva devatenáctiletí šlechtičtí mladíci a která Puškina ponižovala a rozzuřovala. Zároveň mu ale tato funkce ukládala povinnost účastnit se i s chotí všech dvorních zábav a plesů, což car milerád využíval k neustálému dvoření se roztomilé Puškinově manželce. Puškin chřadne, neboť na život na vysoké noze nemá prostředky ani čas. Chce psát a psát a psát, a ne se, pořád dokola, zúčastňovat přihlouplých večírků. V tomto období, i přes všechny nesnáze osobního i materiálního rázu, odjíždí na čas na Ural, po cestě zpátky se zastavuje v Boldinu a píše několik próz (Bělkinovy povídky, Piková dáma, Kapitánská dcerka) i historické práce (Historie Pugačeva, Historie Petra I.). Do Boldina se vrací i následujícího roku. Puškinova tvorba najednou stále častěji odráží jeho zoufalý a zmítaný život. Postupně ojedinělejší a ojedinělejší lyrické básně se začínají zahlcovat pocity paniky, hrůzy a strachu ze smrti. Podrážděnost se střídá s ochablostí a únavou, jeho stav má mnoho katalyzátorů: cenzura kontroluje i básníkovy osobní dopisy. Puškinova materiální situace není příznivá, zadluženost je bezmezná, Puškin se vrhá na karty, ale naopak ještě více ztrácí a prohrává. Naprosto ponížen prosí cara o půjčku. Car ochotně uvolňuje značnou sumu peněz, vždyť básník je mu tak vydán na milost i nemilost. Puškinovi přátelé jsou otřeseni. Básníkovo chování začíná mít stále zjevnější rysy nervové choroby, maximální vyčerpání stupňuje jeho podezřívavost a hypochondrii. Cenzuruje i své deníky, hovory s nejbližšími přáteli. Vymůže si konečně vydávání vlastního časopisu, první sešity ovšem u čtenářů zcela propadnou. Literární obecenstvo o něj ztrácí zájem, tleská novému miláčkovi, teatrálnímu pozérovi Benediktovovi. Puškin už je vlastně zajímá jen jako manžel Puškinové.

Souboj, který musel přijít

V této době se začíná ucházet o přízeň Puškinovy ženy francouzský emigrant Georges d?Anthés. Devatenáctiletý mladíček je adoptivním synem holandského velvyslance Heeckerena, který se rád obklopoval početnou suitou podivných týpků a homosexuálních prostitutů (bůhví, jaký vlastně byl vztah i mezi Georgesem a jeho milujícím „tatínkem“…). Dohady a klepy se ihned donesly k Puškinovi. Ten zuřil – ve Francouzovi vlastně viděl svého úhlavního milostného soka (cara) a svým způsobem i celý Petrohrad. Když dostal anonymní dopis, jenž jej jmenoval velmistrem řádu paroháčů, uhodil na manželku. Přiznala se jen k flirtování, ne však k nevěře. Přesto Puškin vyzval d?Anthése na souboj. Poslední dobou básník často o soubojích mluvil, několikrát bezpředmětně i k souboji vyzýval – jako by v souboji viděl jediné řešení své beznadějné situace. Velvyslanec se snažil situaci všemožnými způsoby zvrátit, za pomoci Puškinových přátel zorganizoval dokonce Georgesovu svatbu s Natáliinou sestrou Kateřinou. Puškin přesto odmítl ustoupit. Stále zaslepeněji a zuřivěji se hnal za pomstou, svým posledním cílem. „Vítězoslavně“ využil toho, že si d?Anthés dovolil pobavit Natálii dvojsmyslnou hříčkou, a poslal Heeckerenovi zlý, urážlivý dopis. Za staříka přišel odpovědět syn. Vyzval Alexandra na souboj. Druhý den ráno vrazil Puškin náhodou na ulici do svého spolužáka Danzase. Tak se nebohý Danzas stal sekundantem v souboji, jenž byl domluven na týž den, v pět hodin odpoledne za Černou říčkou. Puškin odjel ještě domů, napsal dva dopisy, hrál si s dětmi a opravoval článek do novin. Ve čtyři hodiny ho čekal Danzas v cukrárně. Vydali se na místo za keři, chráněné před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Střílet se mohlo libovolně, po pěti krocích k bariéře, kabátům odloženým do sněhu. První vystřelil d?Anthés. Puškin padl a všichni se k němu rozeběhli. Básník je vztekle poslal zpátky na místo, vzepřel se na levé ruce a zamířil. Pak padl i d?Anthés. Puškin vyhodil pistoli vysoko do vzduchu a zasípěl „Bravo“, byl si jistý, že nenáviděného nepřítele zastřelil. Osud chtěl ale jinak, Francouze zachránil knoflík jeho uniformy, d?Anthés byl jen lehce škrábnut. Puškin ovšem začal silně krvácet z podbřišku. Po převozu domů označili lékaři jeho stav za naprosto beznadějný. Vyděšené Natálii to ovšem Alexandr zatajil, v její přítomnosti přemáhal úporné, téměř zvířecí bolesti, vystupňované – když střepinky roztříštěné pánevní kosti pronikly do střev – do takové nesnesitelnosti, že se Puškin v noci pokusil o sebevraždu. U Puškinova lože se střídali přátelé, dům byl obležen zvědavými davy. Po přechodném zlepšení začínalo básníkovi ubývat sil. Ráno 29. ledna požehnal ženě a dětem a přál si jediné – pár ostružin. Začal upadat do bezvědomí. Nastala krátká agónie.

Alexandr Sergejevič Puškin zemřel ve tři čtvrtě na tři odpoledne 29. ledna 1837 v Petrohradě.

Směšný i krutý epilog

Petrohrad žil Puškinovou nečekanou smrtí. Ve třech dnech se prodalo 2000 výtisků vydání Oněgina. Po dva dny, kdy bylo básníkovo tělo vystaveno, se k rakvi cpali lidé, ustřihovali si vlasy na památku a rvali nitky z Puškinova obnošeného fraku. V Puškinově domácnosti bylo shledáno pouhých třicet rublů. Veškeré dluhy, zhruba sto dvacet tisíc rublů, uhradil sám car, navíc poskytl vdově okamžitou podporu i příspěvek na výchovu dětí až do doby jejich dospělosti. Aby nebylo básníkova pohřbu zneužito k jakékoliv manifestaci, byla rakev tajně vynesena v noci z domu a zádušní mše, přístupná jen pro zvané, sloužena v jiném chrámu, než bylo oznámeno. Na poslední cestě tak Alexandra Sergejeviče doprovodili pouze jeho starý sluha, přítel a četnický kapitán. Byl pohřben za Svjatogorským klášterem, tak, jak si přál. Bez pořádného nekrologu, bez jediného seriózního posmrtného článku. A teprve roku 1847 smělo být v tisku zveřejněno, že padl v souboji. Puškinův protivník d?Anthés byl zbaven vojenské hodnosti, šlechtického titulu a vyhoštěn do Francie. Stal se posléze zuřivým bonapartistou, a Napoleon III. jej dokonce jmenoval senátorem. Natálie žila nějaký čas na bratrově statku a o děti se staraly její sestry. Pak se vrátila do Petrohradu, vrhla se opět do víru společenského života a roku 1844 se znovu provdala. Car ji i nadále zahrnoval neobyčejnou přízní, dokonce šel za kmotra její dcerky. Puškina přežila o dvacet šest let.

Můj epitaf // Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si, / když slavil s láskami a s múzou námluvy, / dobrotu nedělal – a v hloubi duše přeci / byl dobrý člověk, pánbůh ví. (Alexandr Sergejevič Puškin, 1815)

 

 

Evžen Oněgin – slavný román ve verších

Kdy a jak vznikal

Jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob vznikal od května 1823 do září 1830 (respektive do března 1833, kdy vyšel knižně). Skládá se z osmi hlav, uvedených jedním nebo několika motty z ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, …), a úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Původně „Oněginovy cesty“ tvořily osmou hlavu, později byly vyřazeny a k dílu jen volně připojeny. V roce 1830 spálil Puškin desátou hlavu, z níž se zachovaly jen šifrované útržky, o jejichž obsah se dodnes vedou spory. Prý v nich autor zachycoval politickou atmosféru v kruzích vojenské inteligence před děkabristickým povstáním. Na rozdíl od většiny básníkových děl vznikal tento román opravdu neobvykle dlouho. Podle vlastního výpočtu prý Puškin pracoval na Evženu Oněginovi přesně 7 roků, 4 měsíce a 17 dní, úvod začal psát 9. května 1823 v Kišiněvě jako čtyřiadvacetiletý mladík, ocitnuvší se na jihozápadním okraji Ruska sice z trestu, ovšem hýčkán jako největší básnická naděje nastupující generace, sdílející svobodomyslné nálady i iluze svých přátel, budoucích děkabristů. Konec dokončil jako jednatřicetiletý muž, jenž měl už za sebou vyhnanství, otřes z porážky děkabristického povstání, trvalý policejní dohled, trapně ponižující pokusy o nalezení únosného soužití s carským režimem i počátky komplikovaného vztahu s Natálií Gončarovovou.

Výjimečný počin

Všechny tyto události se promítaly do Puškinova díla. Tím spíš, že ve dvacátých letech předminulého století procházela ruská literatura zásadní proměnou, odkláněla se od dosud převládajícího klasicismu a romantismu a stále ochotněji se otevírala snahám, které, později pod označením ruský realismus, založily její světovou slávu. Pro Puškina to znamenalo vítanou příležitost vyzkoušet si talent i síly na soudobé látce. Proto také – v souladu se stěžejními požadavky realismu – kladl obzvlášť silný důraz na co nejúplnější, nic nepřikrášlující ani nezastírající zachycení životní reality, zároveň se ale stále pokoušel o klasicistní eleganci, romantickou citovost i fantazijní rozlet. Sobě tím zajistil autoritu tvůrce, která vysoko ční nad jednotlivými literárními směry, školami i proudy, a svému románu tak vtiskl pečeť výjimečného počinu.

Princip zrcadla

Při psaní románu využil Puškin tzv. princip zrcadla, neboli zrcadlové kompozice (Oněgin–Lenský, Olga–Taťána, město–vesnice). Na jedné straně stojí hrdina, na druhé autor. Přibližují se k sobě, a zároveň vzdalují. Toto přibližování a vzdalování zachytilo i jisté rysy Puškinovy nevyrovnané osobnosti. Jakoby před námi existovali dva Puškinové – jeden harmonický, druhý tušící odvrácenou stranu člověka i světa. Je tu patrný i autobiografický základ, jenž se promítá do systému postav. Jedním z ústředních bodů v životě Puškinových hrdinů je také hledání klidu. Skrze hrdiny jsou na malé ploše zhuštěny podstatné problémy jedince a světa, Ruska a Evropy, romantismu a jeho různých podob… A právě demytizace romantismu ústí v realismus a ironii. Experimentální ctižádosti Evžena Oněgina odpovídá i jeho tematická výstavba. Nejprve román nabízí roztěkaný sled úsměvně glosovaných momentek ze života petrohradského hejska. Poté přichází s malebně panoramatickým líčením ruského venkova a teprve po této obšírné expozici začíná rozvíjet své ústřední téma. Při holém převyprávění děje působí onen posmutněle komorní příběh tří zmařených osudů poněkud strojeně a může vzbuzovat i jisté rozpaky. Jenomže Puškin ho podává plasticky, s věcností i osobní účastí, prokázal i mistrovství psychologické kresby, smysl pro výmluvný detail, dar citlivého vhledu do nitra postav i pronikavého vcítění do atmosféry chvíle, nálady a situace.

Všichni ti nešťastní mladí muži i ženy…

Největší předností románu je ustavičná přítomnost „chvíle a věčna“. I to mu propůjčuje přesvědčivost, mění jej v báseň o složito- sti lidských bytostí, myšlenek i činů. Vezměme si, například, Lenského, čítankový typ naivního romantika horujícího pro vznešené ideály. Jenomže předčasná a násilná smrt poznamenává jeho nevyzrálost přídechem čehosi vážného, ukazuje ho z příznivějšího úhlu. Lenský tak nesmyslně umírá, aniž tuší, že jeho vyvolená je na hony vzdálena představě, kterou si o ní vytvořil. Ještě mnohem víc než Lenský se zjednodušení vymykají další postavy. O nich i jejich vzájemných vztazích existuje množství statí, úvah i odborné literatury. Vždyť jen Taťánino odmítnutí Oněgina se vysvětluje mnoha rozličnými způsoby – jako akt ženské odplaty za někdejší nevyslyšené vyznání, podruhé jako ústup ke konvencím vyšší společnosti, jindy je zas za toto jednání chválena jako vzor manželské věrnosti. Konfrontace Oněgina a Taťány ve vrcholných pasážích románu spolu s neukončeností jejich osudů v díle dodnes vyvolávají vzrušené polemiky. Měla Taťána zůstat s manželem, nebo jít za hlasem srdce? Taťána je spontánní a hrdá, ale přes všechnu snivost a nezkušenost stojí pevně na zemi. Vždyť pokud jde o její „ne“ na Oněginovo pozdní vzplanutí, i Puškin naznačuje několik možných důvodů. Ten nejzávažnější možná opravdu spočívá v tom, že prostě nemohla jinak, neměla-li se zpronevěřit své osudové lásce na celý život a degradovat ji na obyčejný, hloupý flirt.

Román o lavičce, na které spolu nikdy neseděli

Milostný cit představuje u Puškina největší hodnotu. Známá ruská básnířka Marina Cvetajevová dokonce ostře polemizuje s označením Oněgina jako „románu zklamaných nadějí“ (Bělinskij) a tvrdí, že ona čte příběh jako „román o lavičce, na které spolu nikdy neseděli“, jako apoteóza vztahu jednou provždy krásného tím, že se neposkvrnil uskutečněním!!! V takovém kontextu se pak ani hlavní rozháraný hrdina nejeví jen jako ne­vyrovnaný a sebestředný individualista, ale možná také jako noblesní a velkorysý, duchaplný a okouzlující účastník jedinečného milostného dramatu. Evžen Oněgin má ještě jednoho protagonistu, a to samotného autora. Puškin totiž velmi často vstupuje do děje jako vševědoucí komentátor, který se nevyslovuje jenom k vyprávěnému ději a k aktérům, ale snad úplně ke všemu, co se mu připletlo pod pero. Nakonec se na románu podílí jako jedna z vedlejších postav, dostává se tam dokonce jako jakýsi autorův dvojník a mluvčí pro situace, kdy Puškin považoval za důležité ozvat se svým jménem a mohl se tak blýsknout svým ostrovtipem, ironií a rozhledem a neepické partie Oněgina využít jako tribuny svých názorů na dění v soudobé ruské společnosti (samozřejmě, že si při tom vyřizoval účty i se svými nepřáteli, protivníky a kritiky).

Speciální oněginská strofa

A to jsme ještě nezmínili další Puškinův objev: speciální oněginskou strofu, skládající se ze čtrnácti, devíti, respektive osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných podle přísného pravidelného vzorce a zakončených zpravidla ostře aforisticky vyhroceným dvojverším (s výjimkou Taťánina a Evženova dopisu). První čtyřverší má střídavý rým, druhé sdružený, třetí obkročný a poslední dvojverší opět sdružený. To je náročný i pružný útvar, který posiluje působivost a bezprostřednost celého díla. Síla Evžena Oněgina nespočívá jen v jeho postavách a jeho obraze Ruska puškinovských časů, ale zejména v tom, jak jej autor napsal. Proto jej také ještě před vydáním sledovala se zájmem značná část autorových současníků, od čtyřicátých let devatenáctého století platil za možná nejvýznamnější dílo ruské literatury, za událost širšího a zásadnějšího mravně společenského významu, za podstatný vklad do ruského duchovního života a hledání.

Oněgin u nás

Prvním českým překladatelem Evžena Oněgina byl Václav Čeněk Bendl, jenž toto dílo přeložil do češtiny v roce 1860. Bendl byl v té době ve čtvrtém ročníku bohosloví. Dalšími překladateli byli Alois Václav Jung (1892), Jindřich Najman (1935), Josef Hora (1937), Jaroslav Janovský (1955), Olga Mašková (1966), Milan Dvořák (1999). V roce 1937 byl Evžen Oněgin poprvé uveden na české divadelní scéně. S použitím překladu P. Křičky a J. Hory vytvořil jeho jevištní podobu E. F. Burian. Kromě Burianovy scénické adaptace se nejčastěji uvádí i adaptace Jaroslava Janovského, z níž vychází také naše úprava (doplněná o pasáže z nejnovějšího českého překladu Milana Dvořáka).