Divadlo Antonína Dvořáka

Někdejší Městské divadlo (dnes Divadlo Antonína Dvořáka) bylo vybudováno ostravskými Němci a slavnostně otevřeno dne 28. září 1907. Součástí slavnostního programu byla činoherní inscenace hry Vilém Tell Friedricha Schillera.

Samotná stavba je dílem vídeňského architekta Alexandra Grafa (1856–1931). Vnitřní prostory divadla vyzdobili sochaři firmy Johann Bock a syn. Štítová skupina v průčelí budovy byla vytvořená Leopoldem Kosigem. Stropní obraz v hledišti akademického malíře Eduarda Veitha je možné v divadle obdivovat dodnes. V hlavním foyeru byly umístěny dva velké reliéfy (Hudba a Drama), které divadlu věnovala akademická sochařka Helena Železná-Scholzová, ty se však bohužel nedochovaly. Hlavní oponu představující alegorii práce, obchodu a umění namalovali v ateliéru Koutský & Rottonar ve Vídni.

Divadlo bylo provozováno pod německou správou až do sezóny 1918/1919. Přestože samostatný československý stát vznikl už v roce 1918, Češi zpočátku neuvažovali o převzetí budovy Městského divadla, místo toho si chtěli postavit divadlo vlastní, což se však z finančních důvodů ukázalo jako nerealizovatelné. Poprvé od postavení divadla v roce 1907 se zde hrálo česky až 8. května 1919. Dne 12. srpna 1919 zde zahájilo svou činnost nově ustanovené Národní divadlo moravsko-slezské představením Prodané nevěsty Bedřicha Smetany.

O výraznějších stavebních změnách budovy Městského divadla se začalo uvažovat už ve 30. letech 20. století, kdy bylo předloženo několik návrhů na úpravu divadla, žádný z nich ale nebyl realizován.

Od roku 1939 se za Protektorátu v Městském divadle hrálo znovu také německy a od 1. ledna 1941 převzali Němci tuto budovu zcela (česká představení se přesunula do Katolického domu a později do Národního domu, který byl pro divadlo nově adaptován, a dalších míst). Na konci srpna roku 1944 bylo divadlo poškozeno bombardováním amerického letectva a od 1. září zůstalo (jako všechna ostatní divadla) uzavřeno.

Po druhé světové válce proběhla první velká rekonstrukce podle návrhu městských architektů Evžena Friedla a Jana Jírovce – kromě odstranění válečných škod bylo upraveno foyer, šatny i bufet, vyměněna sedadla (modrá místo původních červených), zavedeno nové osvětlení hlediště včetně lustru, zrušeny přízemní boční lóže, rozšířeno orchestřiště, modernizováno scénické osvětlení a instalována jevištní točna. Budova se tehdy nazývala Zemské divadlo (ale používalo se též označení Velké divadlo, někdy i Městské divadlo). Poprvé do něj mohli diváci opět vstoupit 11. května 1946 při slavnostním představení Smetanovy Libuše.

Rok 1948 přinesl mnoho změn – mezi nimi také přejmenování celé instituce na Státní divadlo v Ostravě (název se užíval až do roku 1995) a divadelní budovy na Divadlo Zdeňka Nejedlého (název do roku 1990).

V 50. letech proběhla další významná rekonstrukce, která změnila vnější podobu divadla nejvíce. Jejím autorem byl Jan Tymich a hlavní myšlenkou jeho návrhu bylo nahrazení původních novobarokních prvků novoklasicistním řešením (které více odpovídalo požadavkům socialistického realismu). V průčelí se objevil sloupový řád a přibyly nové výtvarné prvky – reliéfní kompozice v trojúhelníkovém tympanonu „Múzy s hlavou Orfeovou“ sochařů Antonína Ivanského a Karla Vávry a podobizna slavných skladatelů a dramatiků ostravského tvůrce Jiřího Myszaka (tyto prvky zůstaly na divadle dodnes). Zajímavostí je, že celá tato rekonstrukce probíhala v letech 1954–1956 za divadelního provozu. Tyto úpravy daly budově tvář, kterou si uchovalo až do dnešních dní.

Žádná z dosavadních rekonstrukcí nevyřešila problémy s provozním zázemím. Proto vypracoval Ivo Klimeš návrh na další dostavbu, která zahrnovala přestavbou celého exteriéru. V konečné fázi se Klimešův návrh realizoval jen z části, úpravy probíhající v letech 1969–1971 se zaměřily především na provozní části budovy. Zadní přístavba z roku 1910 byla zbourána a celé technické prostory byly řešeny nově a v rozšířené míře. Přibyly nové zkušebny, baletní sál, sklady kulis i herecké šatny. V přízemním foyeru vznikla galerie bust osobností ostravského divadla. Boční stěny exteriéru byly nově řešeny jako vertikální hranolové prvky obložené žulou.

Poslední rekonstrukce budovy se z důvodu porušené statiky po povodních v roce 1997 uskutečnila v letech 1999–2000. Autory projektu byli Josef Havlíček a Vít Klimeš. Zásadním přínosem byla přístavba nového křídla k hlavní budově na jihozápadní straně. Tím bylo rozšířeno technické zázemí divadla a také provozní budova. Dne 31. prosince 2000 byla zrekonstruovaná budova slavnostně otevřena veřejnosti předpremiérou činohry Zlaté rouno, kdy se na této inscenaci podílely všechny čtyři soubory NDM (činohra, balet, opera a opereta).

Nové rozsáhlejší prostory pro výrobu dekorací a dalších součástí výpravy či místo pro skladování dekorací a kostýmů získalo divadlo v letech 2000–2001 stavbou nové provozní budovy za Divadlem Antonína Dvořáka, která nahradila provizorní stavbu na Smetanově náměstí určenou k demolici. Dnes se v této budově nacházejí i krejčovny a administrativní zázemí.