Divadlo Jiřího Myrona

V souvislosti s rozvojem kulturního života v Ostravě vyvstala koncem 19. století otázka nedostatku zábavních a spolkových místností. V roce 1886 se začalo uvažovat o stavbě koncertního a divadelního sálu u řeky Ostravice, později vznikla myšlenka vzniku českého Národního domu. Češi v Moravské Ostravě ustavili Družstvo pro stavbu Národního domu a zakoupili pozemek na dnešní ulici Čs. legií. V roce 1892 byla stavba zahájena a budova byla dokončena o dva roky později. Autorem návrhu byl architekt Josef Srb, který ji pojal v novorenesančním slohu.

Přízemí Národního domu zabíraly z velké části prostory restaurace, které zahrnovaly dvě místnosti s velkou jídelnou, výčepem, kavárnou s kulečníkem, dvěma kuchyněmi, lednicemi a toaletami. Mimo to se v přízemí nacházela redakce časopisu Ostravice a v levém křídle také kanceláře Občanské záložny. V prvním patře se nacházely spolkové a klubové místnosti, byt pro nájemce restaurace a malý sál.

K přední části stavby byl přistavěn Velký sál (o rozměrech 26,8 m x 15,3 m), ve kterém se hrálo divadlo (ochotnické i profesionální). Byly zde pořádány koncerty, plesy, taneční hodiny a podobně. Ve Velkém sále bylo umístěno jeviště s orchestřištěm a galerii. Kapacitu sálu není možné zpětně přesně stanovit, jelikož bylo hlediště variabilně řešeno rozestavěním židlí.

Slavnostní otevření probíhalo ve dnech 16. a 17. června 1894 za účasti ostravských pěveckých spolků Záboj a Lumír. Ostravští ochotníci odehráli Stroupežnického hru Paní mincmistrová a následující den slavnost vyvrcholila pochodem několikatisícového davu oslavujících ze Slezské Ostravy k Národnímu domu.

Národní dům nebyl primárně koncipován pouze jako divadlo. Byl centrem společenského života ostravských Čechů a sídlem mnoha spolků (Občanská beseda, Horník, Měšťansko-řemeslnická beseda, Matice ostravská, Sokol nebo pěvecké spolky Lumír a Záboj). Bylo to místo konání společenských setkání, koncertů i přednášek (v roce 1902 zde přednášel Tomáš Garrigue Masaryk O otázce sociální, o rok později Jaroslav Vrchlický o poezii Jana Nerudy).

Představením Prodané nevěsty Bedřicha Smetany na jevišti Národního domu zahájila dne 16. září 1908 pravidelný provoz první stálá česká profesionální divadelní scéna v Moravské Ostravě. Prvním ředitelem se stal divadelní podnikatel František Trnka. Během první čtyřměsíční sezóny odehrál soubor jednašedesát inscenací ve sto čtyřech představeních. Soubor pravidelně hrál na území Čech a Moravy a vracel se na svou domovskou scénu. Takto fungoval celých jedenáct let. Později se jako ředitelé divadelní společnosti sídlící v Národním domě vystřídali ještě Karel Komarov, Alois Janovský, Antoš Josef Frýda a Antonín Drašar. Do konce první světové války se v Národním domě hrála opera, opereta, balet i činohra.

Když bylo v roce 1919 založeno Národního divadlo moravskoslezské (zkratka NDMS), dělilo svá představení mezi Národní dům a budovu Městského divadla (dnešní Divadlo Antonína Dvořáka). Prostory v Národním domě byly totiž poměrně stísněné a pro stálý divadelní provoz nevyhovující. Proto se představitelé NDMS rozhodli hrát už jen v lépe vybaveném Městském divadle. Národní dům pak sloužil opět jen ke spolkovým účelům a v roce 1925 bylo ve Velkém sále zřízeno kino Kosmos, ve kterém se v Národním domě promítalo až do roku 1939.

Po okupaci Československa se do Městského divadla vrátili Němci, Češi se přesunuli opět do Národního domu, který ovšem musel být zásadně upraven. Při rekonstrukci budovy, jež proběhla v letech 1939–1940 podle projektu Evžena Friedla a Jana Jírovce, se rozšířilo jeviště, orchestřiště i hlediště (nově pojalo 735 diváků). Z důvodu lepší viditelnosti a pohodlí se zvýšila elevace a v hledišti byly židle nahrazeny křesly, jeviště bylo vybaveno točnou a z původního malého sálu vzniklo rozšířené foyer. České divadlo moravskoostravské (jak zněl název divadla v letech 1941–1945) zahájilo v Národním domě provoz dne 1. února 1941 představením Prodané nevěsty.

Po druhé světové válce se budova přejmenovala na Lidové divadlo, od roku 1954 nese svůj současný název Divadlo Jiřího Myrona (po herci a režisérovi Jiřím Myronovi, který byl členem činohry NDMS od sezóny 1923/1924 až do své smrti v roce 1954).

V roce 1966 došlo k podstatné rekonstrukci interiéru a technického vybavení. Autorem studie byl Petr Gleich, stavební části Naďa Valíčková, interiéry navrhl Rostislav Skalík, vnitřní výzdobu opony a čel balkónů navrhl akademický malíř a scénograf Otakar Schindler.

Zcela fatální pro další úpravy budovy se stal rok 1976, konkrétně noc z 6. na 7. prosince 1976, kdy po představení muzikálu Švejk divadlo vyhořelo. Vzhledem k rozsáhlému poškození bylo nutné hlediště a jeviště zbourat a poté znovu vystavět, zachován a rekonstruován byl pouze přední trakt budovy. Autorem projektu obnovy byli architekti Ivo Klimeš a Ivo Šlosar, autorem prováděcího projektu architekt Hynek Mácha a projekt interiéru vypracoval Radim Ulmann. Stavba, kterou prováděl Okresní stavební podnik Opava, byla dokončena v roce 1986. Bylo rozšířeno hlediště i jeviště, přičemž jeviště bylo prohloubeno o nově vybudované zadní jeviště a propojení jeviště s hledištěm bylo zajištěno pomocí bočních proscénií. Auditorium bylo osazeno novými sedadly okrové barvy, bylo provedeno zkvalitnění osvětlovací techniky a zvukotechniky, a také rozšíření technického zázemí včetně šaten pro umělce. Foyer v přízemí se rozšířilo a propojilo s foyerem v patře prostřednictvím světelné plastiky akademického malíře Jaroslava Svobody, která se stala dominantním výtvarným prvkem.

Poslední rozsáhlá rekonstrukce divadla proběhla v roce 2018. V komplexu budov Divadla Jiřího Myrona byla otevřena zcela nová komorní scéna pro 60 diváků Divadlo „12“, která slouží všem čtyřem souborům NDM, a k ní přiléhá Bar Ve dvanáctce. Kromě toho vznikla nová divadelní pasáž s prodejem vstupenek a předplatného, slavnostní sál, prostor pro Ateliér pro divadelní vzdělávání a kavárna Národní dům. V rámci provozního zázemí divadla vznikl nový baletní sál, zkušebna orchestru operety/muzikálu, pokoje hotelového typu pro hostující umělce a divadlo také získalo novou fasádu.