Divadlo Petra Bezruče

Vzniku Divadla Petra Bezruče předcházela amatérská etapa souboru Kytice, který v letech 1940–1944 založili většinou hudebně založení studenti z Ostravy, za významného přispění šestnáctiletého studenta brněnské konzervatoře Václava Žilky. Prvním představením souboru, které se uskutečnilo v červnu roku 1940, bylo pásmo scénicky upravené Erbenovy Kytice, podle které neslo sdružení název.

Bezprostředně po skončení 2. světové války navázali na tradici souboru Karel Dittler, Oldřich Daněk, Václav Vaňátko a další. Rozhodli se založit divadlo, které by prostřednictvím umění výchovně působilo na děti a mládež. Pod názvem Kytice hráli na Masarykově náměstí číslo 33 v původním sále Divadla loutek. Pro první představení souboru připravil režisér a dramatik Oldřich Daněk s účastí výtvarníka Otakara Schindlera recitační pásmo z české poezie s názvem Chléb s ocelí. Divadlo vystřídalo řadu názvů, dne 1. prosince 1945 bylo přejmenováno na Divadlo mladých, v únoru 1948 na Městské divadlo mladých a název Divadlo Petra Bezruče používá od prosince 1955.

Po rozpadu Kytice našlo své místo na ulici Přívozská v bývalém tzv. Katolickém domě již profesionální divadlo. Dne 1. prosince 1945 zde totiž zahájilo svou činnost Divadlo mladých, zatím neoficiálně, představením Jaroslava Pokorného Jak se Honza učil bát. Prvním veřejným představením uskutečněným dne 3. prosince 1945 byla hra Viktora Dyka Ondřej a drak. Provozovatelem divadla byl tehdejší Svaz mládeže a v jeho vedení se vystřídali dva ředitelé, Václav Vaňátko a po něm Miloš Wasserbauer.

Od svého vzniku se dramaturgie divadla orientovala zejména na mladé publikum. V repertoáru ale byla i česká klasika a nové dramatizace náročnějších textů. Například známá česká recitátorka Ludmila Pelikánová odrecitovala v listopadu 1945 ještě v Kytici obsahově zaměřené dílo z lublinského koncentračního tábora autora Konstantina Simonova Tábor smrti nebo Šolochovovu hru o německé bestialitě Škola nenávisti. Její „Wolkrův“ večer určený především mladším posluchačům představil Jiřího Wolkra jako básníka-chlapce, hledajícího sebe a své místo mezi lidmi.

Ke konci první sezóny odešel z Ostravy Miloš Wasserbauer, kterého nahradil Karel Dittler. Svaz mládeže se vzdal provozování divadla, které se začalo potýkat s finančními problémy, a tak prostřednictvím tisku apelovalo na rodiče, aby podpořili jeho činnost: „Prosíme rodiče, aby uvážili, kolik peněz dají během roku dětem na zábavy, často pochybného rázu, kolik peněz děti vyloudí na věci nepotřebné a aby uvážili také, že by za pět představení za rok dali dětem Kčs 50,-.“ (cit. Nová Svoboda. 12. 9. 1946, 2(211).)

Přes všechny potíže divadlo v práci pokračovalo a dokonce představilo nové premiéry, např. pohádku Marie Holkové Popelka, Verneovy Dva roky prázdnin, pohádku Zvířátka a Petrovští nebo pro starší diváky Klicperovu veselohru Divotvorný klobouk.

Teprve od sezóny 1948/1949 přestalo divadlo bojovat o svou pouhou existenci a začalo se plně věnovat svému dobovému kulturnímu poslání. V repertoáru se tak objevila řada sovětských her pro mládež, tzv. pionýrských, ale také hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha či původní satirické revue vznikající přímo v divadle. První inscenace režírovali Karel Dittler a Saša Lichý. Do konce padesátých let se tu vystřídala řada scénografů, hlavně zde ale působil Otakar Schindler.

Mimořádně důležitou se v historii divadla stala sezóna 1959/1960. Díky příchodu téměř celého absolventského ročníku pražské DAMU s režiséry Janem Kačerem a Evženem Němcem začalo divadlo častěji využívat možnost večerních představení pro dospělé. Svou divadelní a hereckou kariéru zde začali např. Petr Čepek, Nina Divíšková, Ladislav Mrkvička či František Husák. Mezi prvními premiérami „nové“ sezóny najdeme inscenace Učitel tance Lope de Vegy, Shakespearův Večer tříkrálový či Goldoniho Sluhu dvou pánů. Součástí programu divadla se v těchto letech stal i první profesionální satirický kabaret Štafle. Toto významné období bylo sledováno s velkým zájmem nejen diváky, ale i kritiky. V květnu 1961 se soubor přestěhoval do nově postaveného Domu kultury pracujících Ostravy (dnes Dům kultury města Ostravy), kde působil dlouhých čtyřicet let. Většina ze skupiny pražských absolventů patřila později k zakládajícím členům Činoherního klubu v Praze, kam na počátku sezóny 1964/1965 spolu s režisérem Kačerem přešla řada herců.

K výrazným osobnostem, které jsou s Divadlem Petra Bezruče spojeny, patří Luděk Eliáš (* 1923 – † 2018). Dlouhá léta náležel ke kmenovým hercům, v letech 1961–1966 zastával funkci ředitele divadla. Později se věnoval také televizní a rozhlasové činnosti, spolupracoval s filmem a ostravským studiem Čs. televize.

Do konce šedesátých let se o plynulost vývoje divadla zasloužili především režisér a dramatik Saša Lichý (otec herce Norberta Lichého) a výtvarník Otakar Schindler. Hostovali zde také režiséři Evžen Němec či Alois Müller. V repertoáru převažovaly klasické hry (dramatizace Dostojevského, Shakespeara, Molièra) doplněné o hry ze současnosti (Smočkovo Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho). Nechyběly ani pohádky pro děti, dobrodružné příběhy a dramatizace prozaických děl pro mládež, které inscenoval a některé z nich napsal Saša Lichý. Z tohoto repertoáru můžeme uvést např. Cínového vojáčka, Laťku nebo Tři mušketýry po dvaceti letech.

Počátkem sedmdesátých let došlo k výměně inscenátorů a řady aktérů, čímž ztratilo divadlo do určité míry kontakt s publikem. Byli angažování dva noví režiséři – Josef Janík a Pavel Palouš – a výtvarnice Marta Roszkopfová, kteří vytvořili nový inscenační profil. V centru pozornosti stál nejčastěji mladý hrdina a současný svět byl vyobrazený v groteskní podobě. K nejvýznamnějším inscenacím patřily např. premiéry her Ulricha Plenzdorfa Nová utrpení mladého W., Equus Petera Shaffera, Villon a ti druzí autora Györgyho Kardose nebo Tráva a divoké jahody od George Ryga. V těchto letech se na prknech divadla diváci mohli setkat např. s Renatou Doležalovou, Johanou Tesařovou, Pavlem Skřípalem nebo Milanem Šulcem.

V roce 1980 bylo divadlo včleněno do svazku Státního divadla v Ostravě jako Činohra Petra Bezruče SDO, když rozhodnutím Krajského národního výboru v Ostravě byla od 1. května 1980 sloučena všechna ostravská divadla pod jediné – Státní divadlo v Ostravě (nyní Národní divadlo moravskoslezské). Poté se v nově připojené činoherní scéně omezil počet večerních představení i celkový počet inscenací za sezónu, naopak vzrostl počet představení pro školy.

V roce 1990 se divadlo přestěhovalo do nedaleké budovy na ulici 28. října. Ta do té doby sloužila jako správní budova divadla a byla známá pod názvem Blaník. Zde divadlo působí dodnes. V roce 1991 se divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Divadlo Petra Bezruče.

Divadlo Petra Bezruče bylo v roce 1997 zrušeno jako příspěvková organizace a od sezóny 1997/1998 působí v divadle samostatná Divadelní společnost Petra Bezruče.

V průběhu divadelní sezóny 2011/2012 proběhla rozsáhlá rekonstrukce interiérů a technického zázemí.

V čele divadla ve funkci ředitele působí Jiří Krejčí. Vedle klasiky a titulů pro děti nabízí divadlo české i světové premiéry. Ze světových premiér můžeme uvést úspěšnou adaptaci 1984, dramatizaci alegorického románu, příběhu o manipulaci s lidskou myslí v režii Jana Mikuláška. K režisérským osobnostem divadla posledních let náleží Janusz Klimsza se svými inscenacemi Skleněný zvěřinec, Prezidentky nebo Pestré vrstvy, dále umělecký šéf Jan Mikulášek nebo jeho nástupce Martin Františák.

Divadlo patří mezi umělecky nejvýraznější divadelní soubory v České republice, což potvrzuje i řada významných ocenění. Jmenovat můžeme např. Cenu Thálie za rok 2008 v kategorii Mužský herecký výkon, kterou za roli Mendela Singera v inscenaci Job získal Norbert Lichý. Thálii za rok 2014 v kategorii Mladý umělec do 33 let získal Lukáš Melník. Členka hereckého souboru Pavla Gajdošíková získala Cenu Jantar 2018 a zároveň prestižní Cenu divadelní kritiky za rok 2018 (dříve Ceny Alfréda Radoka) za roli Maryši ve stejnojmenné hře bratří Mrštíků.