Giacomo Puccini

Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini se narodil v noci z 22. na 23. prosince 1858 v toskánském městečku Lucca do slavné hudebnické rodiny. Jeho otec Michele byl varhaník chrámu sv. Martina v Luce a také maestro di cappella – tedy městský hudební ředitel. Tato pozice, kterou v rodině zastávalo od roku 1739 již pět generací, v sobě zahrnovala komponování hudby pro liturgické účely, ale také pro veřejné slavnosti. Michele zkomponoval řadu chrámových a komorních skladeb a údajně také dvě opery, které se však nedochovaly. Zemřel, když bylo Giacomovi pouhých pět let, a zanechal po sobě mladou těhotnou manželku Albinu a šest dětí. Malého Giacoma od té doby vychovávala matka a jeho strýc Fortunato Magi, který byl rovněž hudebníkem. Chlapci poskytl základní hudební vzdělání a předpokládalo se, že jakmile Giacomo dosáhne plnoletosti, nastoupí v rámci rodinné tradice na někdejší místo svého otce v chrámu sv. Martina v Luce. Fortunato Magi se po několika letech stal ředitelem Paciniho hudebního ústavu a Giacomo jedním z jeho studentů. Strýc však neměl o chlapci valného mínění a opakovaně si stěžoval na jeho neukázněnost a nedostatek disciplíny. Dokonce žádal jeho matku, aby si ho vzala zpět domů, protože prý kvůli špatnému chování nepatří do seriózního vzdělávacího ústavu. Situace se vyřešila změnou učitele. Novým Pucciniho profesorem se stal Carlo Amgeloni, který vyučoval harmonii a skladbu a kdysi byl žákem Giacomova otce. Amgeloni měl zřejmě zásadní vliv na další Pucciniho kompoziční směřování. Velice miloval operu a seznámil svého žáka mimo jiné s díly Giuseppa Verdiho. V roce 1876 Giacomo se skupinou přátel dokonce šli pěšky z Luccy do Pisy (vzdálenost cca třicet kilometrů), aby zhlédli představení Verdiho Aidy. Podle jeho vlastních slov mu tenhle zážitek otevřel nové hudební „okno“. Není zřejmé, jestli se již tehdy definitivně rozhodl, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Puccini, který si však povětšinou záležitosti víry nechával pro sebe, později v životě uvedl, že se Všemohoucí jednou dotkl jeho ramene a přislíbil mu velký úspěch, jestli bude psát výhradně a jenom pro divadlo.
Po absolvování hudebního ústavu v Luce byla Albina přesvědčena, že je nezbytné, aby Giacomo završil svá studia na milánské konzervatoři, jež byla centrem hudebního života tehdejší Itálie. V neradostné finanční situaci, ve které se rodina nacházela, se jí povedlo získat pro Giacoma stipendium italské královny Markéty. Nešlo o žádnou závratnou sumu, avšak postačila na pokrytí nákladů studentského života. Puccini od roku 1880 pokračoval ve studiu kompozice na milánské konzervatoři u Amilcara Ponchielliho a Antonia Bazziniho. V témže roce se vyrovnal s dědictvím svých předků a zkomponoval slavnostní mši Messa di Gloria. Tato skladba svým způsobem předznamenává jeho dráhu operního skladatele, neboť sólové „árie“ spíše připomínají operu než chrámovou hudbu. Ani v Miláně se mladý skladatel nevyhnul výtkám týkajícím se neukázněnosti a špatné docházky. Konzervatoř dokončil v roce 1883 absolventskou prací Capriccio sinfonico, která byla zařazena na program koncertu v slavné La Scale a byla zde velice příznivě přijata.
Pucciniho pobyt v Miláně byl důležitý zejména s ohledem na pozdější celoživotní přátelství se skupinou umělců a intelektuálů, kteří si říkali Scapigliatura. Patřili mezi ně mimo jiné i jeho spolužák a spolubydlící ze školních let skladatel Pietro Mascagni a libretista Ferdinando Fontana. Na Fontanovo libreto pro soutěž vyhlášenou nakladatelstvím Sonzogno zkomponoval Puccini v roce 1883 jednoaktovou operu Le Villi (Bludičky). Výhercem se sice nestal, ale zato provedení opery v roce 1884 se setkalo s mimořádným úspěchem, kterého si povšiml i známý hudební nakladatel Giulio Ricordi. Zanedlouho odkoupil práva na její uvádění a objednal si u Pucciniho i další operu Edgar. Ta sice již nebyla tak úspěšná, ale Ricordi tušil, že sází na správného koně, a skladatele finančně podporoval. Jeho očekávání se naplnila již po mimořádném úspěchu premiéry Pucciniho třetí opery Manon Lescaut (Turín, Teatro Regio, 1893). Při práci na této opeře se Puccini usadil v městečku Torre del Lago na břehu jezera Massaciuccoli, kde si později postavil i příjemnou, avšak nikterak okázalou vilu. Žil a tvořil zde téměř třicet let a vznikly zde i jeho nejslavnější opery La bohème (Turín, Teatro Regio, 1896), Tosca (Řím, Teatro Costanzi, 1900) a Madama Butterfly (Milán, Teatro alla Scala, 1904).
Poté, co se Puccini stal celosvětově známým a obdivovaným, cestoval po operních domech v Evropě i Americe, aby asistoval u zkoušek a účastnil se premiér inscenací svých děl. Spřátelil se s proslulým dirigentem Arturem Toscaninim, se kterým úzce spolupracoval na uvádění svých oper. Do sporu se údajně dostali pouze jednou, a to když při přípravě premiéry opery La fanciulla del West (Děvče ze Západu) v Metropolitní opeře v New Yorku oba zahrnuli více než pouhou přízní českou zpěvačku Emu Destinnovou, jež tehdy zpívala hlavní ženskou roli.
Po roce 1903 se tempo Pucciniho tvorby zvolňuje, k čemuž došlo v důsledku dramatických událostí v jeho rodině. Přesto, že Puccini byl vášnivým automobilistou, měl v roce 1903 těžkou automobilovou nehodu, kterou paradoxně zapříčinil jeho řidič. Skladatel utrpěl zlomeniny nohou, byl nalezen pod převráceným vrakem auta a přežil jen šťastnou náhodou. O šest let později jeho žena Elvíra ze žárlivosti křivě obvinila služebnou Doriu Manfrediovou z poměru s Giacomem. Nešťastná dívka spáchala sebevraždu, rodina Manfrediů Elvíru zažalovala a Puccini musel uhradit veškeré náklady spojené se soudním procesem a rodinu odškodnit.
V roce 1912 zemřel Pucciniho nakladatel a dlouholetý přítel Giulio Ricordi a skladatel poté téměř úplně ukončil tvůrčí činnost. Pokusil se ještě o žánr na pomezí operety, pokus ale nebyl úspěšný a opera La rondine (Vlaštovka) z roku 1917 se nesetkala s výrazným diváckým zájmem. Posledním Pucciniho dokončeným dílem je trojice jednoaktovek Il tabarro (Plášť), Suor Angelica (Sestra Angelika) a Gianni Schicchi, souborně uváděných pod názvem Il trittico (Triptych). Jejich premiéra se uskutečnila v roce 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku. O rok později byl skladatel nucen opustit své tolik milované Torre de Lago; dříve poklidné prostředí zcela zničila nově vystavěná továrna na těžbu a zpracování rašeliny. Počátkem roku 1924 začalo Pucciniho trápit onemocnění hrtanu, které bylo patrně zapříčiněno jeho vášnivým kuřáctvím. Přesto, že onemocnění bylo později diagnostikováno jako rakovina, skladatel tvrdě pracoval na opeře Turandot, která měla završit jeho celoživotní dílo. Bohužel se mu ji již nepodařilo dokončit.
V průběhu roku 1924 se jeho onemocnění výrazně zhoršovalo. Odjel proto do Bruselu, kde se 24. listopadu podrobil radioterapii. Zákrok se podařil, avšak skladateli vypovědělo srdce a o pět dní později zemřel. Nejprve byl pohřben v Miláně, ale v roce 1926 byly jeho ostatky převezeny do mauzolea vybudovaného ve skladatelově oblíbené vile ve městě Torre del Lago.
Poslední dvě scény opery Turandot dokončil podle Pucciniho náčrtků skladatel Franco Alfano. Milánskou premiéru v dubnu roku 1926 řídil Arturo Toscanini, avšak provedl pouze tu část, kterou zkomponoval Puccini. Po doznění posledních tónů se otočil k publiku a pravil: „Zde Mistr odložil své pero.“ Teprve v následujícím představení byla Turandot uvedena v podobě dokomponované Francem Alfanem.