František Uhlíř

(19. 12. 1883, Slavkov u Brna – 18. 5. 1925, Moravská Ostrava)

„Když se v roce 1919 v srpnu sjížděl ansámbl Národního divadla moravskoslezské ho a členstvo okukovalo nové své působiště – Městské divadlo – naráz padl nám do oka sympatický, kulaťoučký, žoviální pán v brejličkách. Jemný, taktní. Podle fyziognomie i zevnějšku myslili jsme, že se tak nějak k divadlu připletl – hádali jsme ho na profesora, faráře, nebo něco takového. Hlavně to nás mýlilo, že jej nikdo neznal.“ A skutečně, téměř šestatřicetiletý František Uhlíř měl při svém nástupu jen velmi malé zkušenosti s profesionálním divadlem. Avšak asi jeho téměř dvacetiletá zkušenost s ochotnickým divadlem mu dopomohla k velmi rychlému uměleckému vzestupu.

Už po krátkém hostování v Národním divadle v Brně roku 1918 ho angažoval do nově konstituovaného Národního divadla moravskoslezského první ředitel Václav Jiřikovský. František Uhlíř se projevil jako všestranný divadelník: působil nejen jako činoherní a operetní herec, ale i jako režisér a scénický výtvarník! V Ostravě režíroval 13 inscenací, přičemž jistě nejzajímavější je jeho realizace Shakespearovy komedie Večer tříkrálový (1923), v níž exceloval v hlavní roli hraběte Orsina mladičký Hugo Haas.

Uhlířův herecký kolega Antonín Rýdl jej popsal jako velkého divadelního nadšence, který byl krajně dochvilný a vždy řádně připraven, třebaže nebyl z těch, kteří by se snadno učili text role. V případě potřeby tak vstával i o třetí či čtvrté hodině ranní, aby si text do nejmenšího detailu osvojil. Exceloval v rolích bonvivánů, tatíčků, lidových taškářů i moudrých rádců. Zahrál si paličatého Holušu ve Staříčkovi Holušovi (1919), nafoukaného vrchního v Lucerně (1920), legračního Klubka ve Snu noci svatojánské (1920), Hraběte Glostera v Králi Learovi (1921) i prorocké ho Alquista v R.U.R. (1921) Karla Čapka. O tom, v jak obtížné situaci se divadlo nacházelo (nedostatek herců i malá reprízovanost) svědčí i skutečnost, že během první sezóny roku 1919/1920 účinkoval v neuvěřitelných 52 inscenacích!

V těchto nesnadných podmínkách začínal František Uhlíř roku 1923 jako nově jmenovaný ředitel. Po zkušenostech z předchozích let se vážně diskutovalo o mnohých změnách v divadelním provozu. Objevily se i návrhy omezit program pouze na činoherní představení a uzavřít dohodu s olomouckým divadlem o pohostinských představeních souborů ostatních. K tomu nakonec nedošlo, střízlivým vedením a nutnými finančními omezeními se podařilo dostat divadelní hospodářství do rovnováhy. Během jeho ředitelského období se mu podařilo vymanit divadlo z počátečních ekonomických nesnází, které je po odchodu Václava Jiřikovského sužovaly. To se také od Františka Uhlíře očekávalo, však byl před svou uměleckou dráhou ředitelem Občanské záložny ve Slavkově u Brna. Možná proto vedl divadlo pragmatičtěji a neustále zvažoval, co divadlu finančně prospěje. Snažil se do divadla přivést nové skupiny obyvatel, zavedl například představení pro diváky v Lidovém domě na Veleslavínově ulici, obnovil rovněž Jiřikovským zrušenou operetu. Výrazně rozšířil a obohatil herecký soubor, nastoupili například manželé Paulovi, Karel Ernest, Jiří Myron, na jednu sezónu se zde ocitl i Hugo Haas. Podařilo se mu zlepšit technické vybavení divadla, a to zřízením kruhového horizontu, včetně nového osvětlovacího systému, a postavením varhan.

Až vážná nemoc ho přinutila na vlastní žádost k 1. únoru 1926 opustit funkci ředitele a ještě téhož roku v květnu podlehl srdeční chorobě. Vedením do konce sezóny byla dočasně pověřena divadelní komise ve složení: Ladislav Knotek (pro otázky obchodně administrativní), šéf opery Emanuel Bastl za operní soubor, za soubor operety režisér Bohuš Tichý a za činohru režisér Karel Prox.