Stanislav Kolíbal

Stanislav Kolíbal patří k nejuznávanějším osobnostem nejstarší současné umělecké generace. Během druhé světové války žil s rodiči v ostravském Přívoze, kde vznikaly první akvarely ostravských zákoutí, které uvedly Stanislava Kolíbala na uměleckou scénu a které rozvíjel i při svých studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde studoval v letech 1945−1951 u Antonína Strnadela, a také na Divadelní fakultě scénografie Akademie múzických umění v Praze, kde studoval u Františka Törstera v letech 1951−1954. Stanislav Kolíbal je známý nejen svými sochami – objekty, scénografií, architektonickým řešením výstav (nové expozice Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze), kresbami a grafikou, ale také knižní ilustrací včetně prací pro dětské knihy. V počátcích tvorby se vedle ilustrací a scénografické práce věnoval studiu plastiky, a tak pod vlivem Jana Kaplického vznikla stylizovaná ženská torza. Následně pro sebe objevil Jeana Arpa, Constantina Brancusiho a Alexandera Caldera, kteří obrátili jeho pozornost k přírodě a jejím elementárním projevům. Objevil také japonské umění a vše pak vedlo k opuštění syntetické formy a hledání v oblasti struktury. V roce 1965 byla jeho socha Stůl vybrána Guggenheimovým muzeem. Po výstavě ve Špálově galerii v roce 1970 nemohl vystavovat doma ani v zahraničí, čímž byla násilně přerušena jeho slibně se rozvíjející mezinárodní kariéra. Přesto je jako jeden z mála českých autorů zastoupen svými díly v předních světových sbírkách v New Yorku i Paříži. Objekt # XIX z roku 1992 patří do série soch minimalistického monochromního provedení, které jsou vyrobeny z velkých ocelových plechů. Mimořádnou zajímavost těchto monumentálních architektonických skulptur umocňuje místo jejich vzniku, a to ateliér jiného světově proslulého umělce Alexandra Caldera v Saché ve Francii.