Jan Škoda

2. 5.1896 – 17. 11.1981

šéfrežisér a dramaturg činohry Národního divadla moravsko-slezského (1930–1931), šéf činohry Národního divadla moravsko-slezského (1932–1937), ředitel a šéf činohry Českého divadla moravsko-ostravského (1940–1942)
 

Jan Škoda, významný divadelní činoherní režisér, spoluzakladatel a první ředitel Realistického divadla v Praze, později režisér činohry Národního divadla v Praze (1950–1951) a umělecký šéf a režisér v Divadle na Vinohradech (1951–1960), vynikající pedagog, jenž vychoval řadu hereckých osobností českého divadla, se ve třicátých a čtyřicátých letech zásadně podílel na formování ostravského činoherního souboru a celého ostravského kulturního života.
Ze začátku byl omezován Spolkem Národního divadlo moravsko-slezské, který nechápal jeho vyhraněnou dramaturgii zaměřenou především na vytvoření lidového divadla a na kritiku stávajícího společenského řádu. Uvádí na ostravskou scénu domácí klasiku (Tyl, Jirásek, bratři Mrštíkové), ruské hry (Gorkého Jegor Bulyčov, Katajevova Kvadratura kruhu) a světový klasický repertoár (Shakespeare, Moliére, Goethe, Rolland). Vetšinu uvedených her sám režíroval a jeho režie patří k nejvýznamnějším na ostravské činoherní scéně.
Jan Škoda si jako šéf vybíral ke spolupráci vynikající režiséry, výtvarníky a herce. K divadelní výtvarné práci přivedl například malíře a grafika Jana Sládka, který se záhy vypracoval mezi přední české jevištní výtvarníky, nebo vychoval z mladého herce Karla Palouše úspěšného režiséra, jenž za svého působení v Ostravě režíroval přes padesátku činoherních a operních inscenací.
Trojice Škoda-Palouš-Sládek tvořila ve třicátých letech velmi silné umělecké vedení ostravské činohry, které se obklopovalo významnými a vynikajícími herci – jmenujme alespoň Jiřího Myrona, Táňu Hodanovou, Marii Rýdlovou, Lídu Čtvrtečkovou, Antonína Brože, Gustava Nezvala, Rudolfa Deyla ml. a Frantu Paula. Později byl soubor doplněn mladou generací herců a hereček, z nichž vynikli Jana Ebertová, Anna Kratochvílová, Osvald Albín a Jiří Roll. S tímto souborem Jan Škoda zaznamenal významné úspěchy a posílil pozici ostravského divadla v celostátním měřítku. K nejúspěšnějším inscenacím té doby patřily a kritikou byly vysoce ceněny Shakespearovy hry – Kupec benátský (1933), Julius Caesar (1935), Veselé ženy windsdorské (1936), Král Lear (1937), ale také Rollandova Hra o lásce a smrti (1934), O´Neillovo drama Smutek sluší Elektře (1935), Čapkův Loupežník (1935), Langerova Periferie (1936) a Schillerovo drama Úklady a láska (1940).
Jan Škoda připravil také řadu scénických pásem v Klubu přátel moderní kultury, jenž sdružoval především mladé pokrokové literáty, divadelníky, hudebníky a výtvarníky s levicovým zaměřením. Jan Škoda projevoval, a nejenom zde, neobyčejnou lidskou i uměleckou statečnost, když připravoval večer pokrokové americké poezie, večer prokletých básníků, večer věnovaný knihám, které Hitler pálil na hranicích, večer židovské poezie apod. Ve válečných letech vytvářel programově divadlo lidové, české, pokrokové a hojně navštěvováné stejně smýšlejícím obecenstvem. Díky této oblíbenosti se stal pro ostravské gestapo nepohodlným a musel v roce 1943, po krátkém zatčení, odejít do Prahy do malého podzemního divadla Alhambra na Václavském náměstí, zvaného Nezávislé divadlo.

O Škodových názorech na divadlo vypovídají mimo jiné tato slova:

„…už svou podstatou je tedy herectví něčím, co je odkázáno jen na svůj čas, tedy vlastně něčím planým, něčím, co s poslední reprisou se odkládá, mění v pověst, upadá v zapomnění.“… „Hercův výkon nezachytí žádný fotografický aparát, film, žádná deska nic – i divákova paměť je slabá ….“ „…divák všech dob chtěl na herci, aby ho uchvátil, ne jen dojal a ne jen ohromil, ale uchvátil, citem i rozumem. Dnešní herec (neříkejme: moderní!), nechce-li, aby celá jeho práce zůstala planou, musí si tento požadavek uvědomit intensivněji než herec včerejška, protože v dnešní době, kdy se pomalu rodí nový svět, půjde jistě i o novou formu divadla, ne-li o divadlo vůbec.“
Škoda, Jan. Plané herectví . In Almanach Národního divadla v Moravské Ostravě za sezonu 1932-1933. Moravská Ostrava 1933.

„…můžeme právem říci, že dnes tvoří divadlo neoddělitelně herec, divák a kritik.“ „Není tu však oné soudržnosti mezi všemi třemi složkami, které dohromady tvoří pojem divadla, která vytvářela onu potřebnou atmosféru spolupráce, potřebnou v tak důležité chvíli, kdy se divadlo vlastně znova formuje a organizuje. Snad byla příčinou hospodářská krise, že herec i kritik ztratil důvěru divákovu; povážlivé však je, že se ztratila vzájemná důvěra mezi hercem a kritikem.“
Škoda, Jan. Třetí, neméně důležitý (Poznámka o divadelní kritice) . In Almanach Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě za sezonu 1935-1936. Moravská Ostrava 1936.

„Minulé sezony opíraly se vydatně o starší českou dramatickou tvorbu. Mělo to svůj důvod jednak v obecném přimknutí se k minulosti, jednak v nedostatku nových témat. Přece však dnešku bude věnováno více místa. Bylo kdesi nedávno řečeno, že regionalism má smysl jen tehdy, je-li službou na svém místě pro celek. Ve smyslu tohoto postulátu určujeme si i náš umělecký program. A v tom smyslu budiž i naše scéna regionální.“
Škoda, Jan. O umělecký program. In Ročenka Českého divadla moravskoostravského 1941, Moravská Ostrava 1941.