Ladislav Slíva

* 13. 11. 1941, Ostrava-Bartovice – † 19. 1. 2019, Havířov

dramaturg činohry SDO (1975–1980)
šéfdramaturg SDO (1980–1990)
ředitel Těšínského divadla (1990–1997)
dramaturg Slezského divadla v Opavě (1997–2004)
pedagog Janáčkovy konzervatoře (1997–2008)
dokumentátor v archivu NDM (1997–2017)

Vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Ostravě, kde odmaturoval roku 1958, následně nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde absolvoval studium dějin slovanských literatur a divadla – kombinaci ruský jazyk-český jazyk (1963, PhDr. 1984).

Divadelní činnosti se začal věnovat už během studií v brněnském Divadle X, kde působil po boku Evy Tálské, Ladislava Freje a Jiřího Štědroně. Roku 1963 studium dokončil a po ukončení magisterského studia nastoupil jako učitel na odborných učilištích v Ostravě a Havířově. Vedle své učitelské profese už příležitostně přispíval do periodik Mladá fronta a literárního měsíčníku Červený květ (1964–1968). Roku 1968 se stal referentem odboru kultury severomoravského Krajského národního výboru v Ostravě, kde se staral o divadelní a hudební kulturu kraje, avšak kvůli svým politickým postojům byl nucen brzy odejít. Divadelní profesi se prakticky věnoval od roku 1975, kdy nastoupil jako dramaturg a později jako šéf dramaturg činohry Státního divadla v Ostravě – zde setrval do roku 1990. Následně nastoupil jako ředitel Těšínského divadla v Českém Těšíně (1990–1996), pozici zástupce ředitele zde vykonával už v letech 1973–1974), a zároveň tam působil i jako dramaturg české scény. Jako dramaturg působil i posléze ve Slezském divadle v Opavě (1997–2004). V rozmezí let 1997 až 2008 byl rovněž pedagogem hudebně dramatického oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde působil i po nástupu do penze. Od roku 1997 vypomáhal v archivu Národního divadla moravskoslezského jako dokumentátor a archivář, a tuto činnost zcela ukončil až v lednu roku 2017. V posledních letech stále dramaturgicky hostoval v Národním divadle moravskoslezském, v Moravském divadle Olomouc i Těšínském divadle. Byl členem i několika významných divadelních porot, včetně poroty pro Ceny Thálie nebo Festivalu divadel Moravy a Slezska. Během svého profesního života přeložil přes třicet divadelních her z několika jazyků – ruštiny, polštiny i bulharštiny.

Ve svých recenzích, které publikoval koncem 60. let převážně v periodicích Tvorba a Mladá fronta, se zaměřoval především na dramaturgické aspekty inscenací či divadelních festivalů. Soustředil se na témata, aktualizace, a především na dramaturgicko-režijní výklady inscenátorů. Reflektoval rovněž divácké ohlasy a schopnost inscenace přinést publiku nové poznatky a divadelní zkušenosti.

Jeho posledním počinem bylo vydání sbírky vlastní poezie Zrnka ze strniště – život v básních i nebásních (2018).

Vzpomínky Ladislava Slívy – jak to bylo…

Hlučná samota
Velmi krásná inscenace Jana Kačera, údajně lepší než první uvedení tohoto textu v pražském Divadle Na zábradlí. Ale na čtvrtou reprízu přijela „popravčí četa“ v čele s ideologickým tajemníkem krajského výboru KSČ Ladislavem Brumkem a inscenaci zakázala s kuriózním odůvodněním, že zkreslujeme obraz dělnické třídy, protože hlavní postava, zaměstnanec sběrny papíru Hanťa, si každou knihu před jejím hozením do stoupy přečte, a „to přece typický dělník nedělá." Na zábradlí se ovšem tato hra uváděla v poklidu dále.

Hoře z rozumu
Režisér Jan Kačer chtěl tuto Gribojedovovu hru uvést, ale nevyhovoval mu překlad Bohumila Fraňka jako nemluvný a romanticky nadsazený.
Ladislav Slíva vzpomíná: „Jan Kačer mne vybídl k pořízení nového překladu. Ale ten neprošel u dramaturgické komise Divadelního ústavu, jež dávala závazná doporučení ministerstvu kultury, které nové hry a překlady lze povolit a které ne. Mým hlavním oponentem byl tehdejší dramaturg Divadla na Vinohradech Vladimír Horáček. Vypravil jsem se tedy za ním na odbornou diskusi, vyzbrojen navíc kladným posudkem vedoucího katedry rusistiky UP v Olomouci prof. dr. Miroslava Zahrádky. A ejhle: můj překlad, jenž vyšel z faktu, že Gribojedov svou hru psal hovorovým jazykem, a byl tedy ostřejší a útočnější, byl bez jakékoli diskuse povolen. Kolega Horáček si patrně svou znalostí ruštiny nebyl až tak jistý."
Tak to tehdy chodilo…