Jednu z nejhranějších Janáčkových oper v zahraničí jsme uvedli 13., 21. a 26. ledna 2012 - v koncertním provedení a v exluzivním obsazení. V roli Emilie Marty vystoupila ve světové premiéře sopranistka Eva Urbanová! V hlavní tenorové roli Alberta Gregora vystoupil Aleš Briscein, stálý host Národního divadla v Praze a řady evropských operních scén (Salcburk, Paříž). Advokáta dr. Kolenatého ztvárnil slovenský basista Peter Mikuláš, sólista Slovenského národního divadla, jenž se v této roli před několika lety představil v Metropolitní opeře v New Yorku. Roli Barona Jaroslava Pruse nastudoval, opět přímo pro Národní divadlo moravskoslezské, sólista pražského Národního divadla a trojnásobný držitel Ceny Thálie Ivan Kusnjer, který účinkoval na řadě operních scén a koncertních pódiích v Evropě, Americe i na Středním a Dálném východě.
Program:
Z historie: Leoš Janáček vytvořil Věc Makropulos podle stejnojmenné komedie o touze po nesmrtelnosti i strachu z ní od Karla Čapka z roku 1922. Skladatel převzal od spisovatele základní dějová fakta, postavy a situace a snažil se vcítit do ústřední role ženy, slavné zpěvačky Emilie Marty. Ta i přes svůj cynismus, který získala ze zkušeností vlastního dlouhého života – žije již 337 let – touží po lásce, smyslu a životním naplnění. Opera vznikala v letech 1923 až 1925, tedy na sklonku Janáčkova života. Karel Čapek byl o šestatřicet let mladší než skladatel a vzhlížel k němu s úctou. Dal mu právo upravit svou divadelní hru bez nároků na jakékoliv schvalování výsledného textu libreta. To ovšem neznamenalo, že by o opeře neměl pochybnosti. Očekával, že Janáček změní vyznění jeho díla, což se také stalo. Zatímco Čapkovo drama je koncipováno jako komedie, Janáčkova opera vyznívá jako existenciální tragédie. Když nakonec Čapek jedno z představení opery navštívil, byl okouzlen a Janáčkovi řekl:„Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke které jsem měl tu čest dát tak trochu podnět. Je to plný, velký úspěch.“
Leoš Janáček vytvořil Věc Makropulos podle stejnojmenné komedie o touze po nesmrtelnosti i strachu z ní od Karla Čapka z roku 1922. Skladatel převzal od spisovatele základní dějová fakta, postavy a situace a snažil se vcítit do ústřední role ženy, slavné zpěvačky Emilie Marty. Ta i přes svůj cynismus, který získala ze zkušeností vlastního dlouhého života – žije již 337 let – touží po lásce, smyslu a životním naplnění. Opera vznikala v letech 1923 až 1925, tedy na sklonku Janáčkova života. Karel Čapek byl o šestatřicet let mladší než skladatel a vzhlížel k němu s úctou. Dal mu právo upravit svou divadelní hru bez nároků na jakékoliv schvalování výsledného textu libreta. To ovšem neznamenalo, že by o opeře neměl pochybnosti. Očekával, že Janáček změní vyznění jeho díla, což se také stalo. Zatímco Čapkovo drama je koncipováno jako komedie, Janáčkova opera vyznívá jako existenciální tragédie. Když nakonec Čapek jedno z představení opery navštívil, byl okouzlen a Janáčkovi řekl: „Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke které jsem měl tu čest dát tak trochu podnět. Je to plný, velký úspěch.“
