Oresteia

Xenakisova Oresteia se vymyká jednoznačnému žánrovému zařazení: mnohem více než zhudebněním Aischylovy trilogie je skladatelovou re-imaginací řeckého dramatu a fantazií nad antickým textem. Od kusých zpráv a domněnek, které máme o tom, jak ve skutečnosti představení klasických řeckých her vypadalo, se Xenakis odrazil k vytvoření tvaru, který vedle sebe staví avantgardní a archaizující kompoziční techniky, časoměrnou deklamaci sboru a strhující rytmickou komplexnost, inspiraci japonským obřadním divadlem a virtuózní barytonové sólo i neméně náročný part bicích nástrojů, který je doprovází. Spojuje zpěv, tanec a instrumentální hudbu do temného spektáklu, plného syrové energie. Ačkoli většina díla se datuje do poloviny šedesátých let, Xenakis se ke své Oresteie vrátil ještě na přelomu 80. a 90. let, aby přikomponoval další dvě části. Oresteiu je tak možné chápat nejen jako syntézu jmenovaných prvků a inspirací, ale i jako zachycení Xenakisova uměleckého vývoje v rozpětí téměř třiceti let.

Iannis Xenakis (1922–2001) byl skladatelem řeckého původu, celý svůj umělecký život však prožil ve Francii, kam uprchl před pronásledováním za účast v povstání za druhé světové války. Jakožto vystudovaný stavební inženýr působil v Paříži nejprve jako asistent v ateliéru architekta Le Corbusiera, kde se posléze významně podílel na některých architektonických návrzích a realizacích. Do světa hudby vstoupil jako outsider bez patřičného vzdělání a zázemí (povzbuzení se mu dostalo jen od Oliviera Messiaena), aby se během několika let stal jedním z nejvlivnějších a nejoriginálnějších tvůrců. Xenakisův přístup k hudbě se nápadně lišil od koncepcí jeho současníků, zpravidla rozvíjejících postwebernovský idiom či obecně nějakou hudební tradici. Více než myšlenkový svět Evropy posledních staletí Xenakise zajímali předsokratovští antičtí filosofové. Inspirovala ho matematika, fyzika a přírodní procesy, hudba pro něj byla především zvukovou syntézou v nejobecnějším smyslu a uvažoval o ní v kategoriích hustoty, spojitosti či nespojitosti, poměru periodické (tónové) komponenty a šumu a v podobných „nehudebnických“ termínech. Tomu odpovídá i radikálně̌ nový výraz Xenakisovy hudby: je syrově objektivní, nepsychologizující, nezávislá na tradičních formách. Dílo Iannise Xenakise se vyznačuje pozoruhodnou kontinuitou – již v prvních skladbách lze nalézt principy, které pak celoživotně rozvíjel a prohluboval. Přestože nároky na hudebníky jsou u většiny skladeb až neuvěřitelné, Xenakisova hudba od počátku přitahovala vynikající interprety a málokterý skladatel posunul hranice možného v té míře, jako právě Xenakis.