S NADĚJÍ, I BEZ NÍ

Články

S NADĚJÍ, I BEZ NÍ-program, rozhovory s tvůrci, TZ
^{(21. 1. 2012)}

S NADĚJÍ, I BEZ NÍ-tisková zpráva k uvedení TV záznamu inscenace
^{(21. 1. 2012)}

S NADĚJÍ, I BEZ NÍ-tisková zpráva k udělení Ceny Marka Ravenhilla
^{(21. 1. 2012)}

S NADĚJÍ, I BEZ NÍ-tisk
^{(21. 1. 2012)}

autorská poznámka: Text hry se opírá o vzpomínkovou prózu Josefy Slánské Zpráva o mém muži (Svoboda, Praha 1990). Citace jsou pokud možno doslovné, aby se v co největší míře zachovala ideová autentičnost promluv hlavní postavy. Rovněž vycházím z knihy rozhovorů Karla Bartoška Český vězeň, v níž je také kapitola věnovaná Josefě Slánské (Ladislav Horáček, Praha 2001). Atmosféru doby ilustrují citace z dobového tisku a tehdejší literatury. V tomto ohledu pro mě byla nejvíce inspirující kniha Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (Orbis, Praha 1953). KOMUNISTÉ A JEJICH PROCESY V poválečném Československu se komunistická strana těšila zcela mimořádné přízni voličů. Byla nejmasovější politickou stranou a v roce 1946 přesvědčivě zvítězila v parlamentních volbách. V očích mnoha Čechů a Slováků byla jedinou politickou stranou, která zaručí takové změny, jež napříště znemožní opakování traumatizujících momentů našich moderních dějin, jakými byly hospodářská krize a Mnichov. Proto se i v únoru 1948 setkala s masovou podporou, kterou představovaly tisícihlavé davy v ulicích, jak je známe z dobových záběrů. Jejím oficiálním potvrzením pak byly i výsledky parlamentních voleb z 30. května 1948. Možnost nevolit tzv. „jednotnou kandidátku Národní fronty“ a vhodit místo ní do volební urny „bílý lístek“ využilo v Čechách jen 9,32 % voličů a na Slovensku 13, 98 % voličů. Tyto volby rozhodně nebyly svobodné, ale možnost vyjádřit nesouhlas s politickým vývojem zde přece jen byla. Aktivní odmítnutí únorového komunistického převratu bylo demonstrováno až na XI. Všesokolském sletu v Praze v červenci 1948 a na pohřbu prezidenta Beneše v září téhož roku. Ti, kteří s novým režimem nesouhlasili, většinou emigrovali do demokratické ciziny, část ale zůstala a začala organizovat ozbrojený boj. Tento protikomunistický odboj však Státní bezpečnost infiltrovala svými agenty a úspěšně jej zlikvidovala. Kdo se postavil proti režimu, ať už se zbraní v ruce, nebo „jen“ rozšiřováním protistátních letáků, byl nemilosrdně smeten. Zároveň však veřejnosti komunisté ukazovali svou vlídnější tvář. Strana se otevírala „všem poctivým Čechům a Slovákům“ a tato agitační kampaň byla velice úspěšná. V listopadu 1949 měla KSČ již 2,6 miliónů členů, což bylo neuvěřitelných 22 % obyvatelstva (každý třetí dospělý občan !). Dokonce se uvažovalo o vlastní, československé cestě k socialismu, která nebude jen slepě kopírovat moskevský vzor. Jejím výrazem byly Gottwaldovy sliby, že kolchozy se u nás zakládat nebudou a že nedojde ani k likvidaci živností a malých podniků. Z tohoto snu však Gottwald brzy procitl. Když se na podzim 1948 setkal v Moskvě se Stalinem byl ostře kritizován za příliš samostatný postup v únoru 1948 a za další chyby, jichž se KSČ dopustila. Výsledkem této kritiky bylo schválení zákona o JZD v únoru 1949 a likvidace samostatných živností v dalším kole znárodňování. Gottwald věděl moc dobře, že Stalinovi se neodporuje. V létě 1948 se Stalin nepohodl s vůdcem jugoslávských komunistů Titem, který se odmítal řídit kremelskými instrukcemi. Tato roztržka přivedla Stalina k závěru, že je třeba zastrašit komunistické vůdce v sovětském bloku, aby se již nikdy obdobná vzpoura nemohla opakovat. Osvědčenou metodou, jak se zbavit potenciálních odpůrců, kterou si Stalin osvojil již v průběhu třicátých let, byly vykonstruované politické procesy. Následoval tedy proces s albánskými komunisty v čele s Kočou Dzoze, kteří byli obviněni se spolupráce s Titem, proces s bulharskými komunisty a jejich generálním tajemníkem Trajčo Kostovem, obviněnými z protisovětské propagandy, a především vzorový proces, inscenovaný sovětskými poradci Lichačevem a Makarovem, v němž byl maďarský ministr zahraničí a bývalý ministr vnitra László Rajk odhalen jako špión, který chtěl v Maďarsku nastolit kapitalismus. Popravy do té doby všemocných komunistických funkcionářů byly pro zasvěcené jasným varováním, že Kreml je jediným skutečným vládcem, který rozhoduje o vině i nevině, a nikdo z nich se proto nemůže cítit bezpečně. V důsledku této logiky pak začalo i hledání československého Rajka a na podzim 1949 přijeli do Prahy sovětští bezpečnostní poradci. KSČ proti vykonstruovaným politickým procesům v zásadě nic neměla, pokud ovšem sloužily jejímu zápasu o moc s demokratickou opozicí. O jejich inscenování se pokoušela již před únorem 1948, ale v prostředí stále ještě demokratického státu se tyto metody zatím ještě nedaly použít (takto byl rozpracován proces s funkcionáři slovenské Demokratické strany Milošem Bugárem a Jánem Kempným, proces s generálním tajemníkem Československé strany národně socialistické Vladimírem Krajinou, který měl být obviněn z kolaborace s Němci, a proces s bývalým důstojníkem čs. armády Pravomilem Reichlem, válečným hrdinou se třemi válečnými kříži, který byl odsouzen na doživotí za proamerickou špionáž). Prvním poúnorovým politickým procesem byl proces s údajnými vrahy komunistického funkcionáře Augustina Schramma v listopadu 1948, jehož výsledkem byly tři tresty smrti. V lednu 1949 byl k smrti odsouzen generál Heliodor Píka, který byl za války velitelem čs. vojenské mise v SSSR a byl velmi dobře informován o praktikách sovětské tajné služby (Gottwald k němu za války cítil přátelské sympatie a zval ho k sobě do hotelu Lux na partičku mariáše, ale to vše muselo být zapomenuto, když na pokyn z Moskvy zamítnul Píkovu žádost o milost). V listopadu 1949 byli popraveni členové ilegálních organizací, které podle komunistických vyšetřovatelů připravovaly ozbrojený puč. Probíhaly také vykonstruované procesy s duchovními a zemědělci, kteří odmítali vstoupit do družstev a byli podle sovětského vzoru označováni za „kulaky“. Ale tím nejvýznamnějším procesem s představiteli politické opozice byl „proces s vedením záškodnického spiknutí“, který proběhl na přelomu května a června 1950. Poprvé se na jeho přípravě podíleli sovětští poradci Lichačev a Makarov, kteří do role hlavní obžalované prosadili JUDr. Miladu Horákovou. Tento ukázkový „monstrproces“ proběhl ve stylu velkých stalinistických procesů 30. let za zvýšeného a kontrolovaného zájmu médií. Do soudní síně byly nošeny koše s rezolucemi pracujících, kteří „spontánně“ žádali nejvyšší tresty pro obviněné. Padly čtyři rozsudky smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Milada Horáková byla popravena jako poslední, snad aby jako vůdce skupiny co nejvíce trpěla. Sovětští poradci však měli především zájem na odhalení „československého Rajka“, a proto chtěli provést čistku i v samotné komunistické straně. Gottwald to zpočátku odmítal, ale když si na podzim 1949 poradci stěžovali do Moskvy, změnil názor a zatýkání v řadách KSČ už raději nebránil. Prvními zatčenými byli Eugen Löbl, první náměstek ministra zahraničního obchodu, a Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí. Zatčen byl i ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, který v srpnu 1939 v novinovém článku odsoudil Stalinův pakt s Hitlerem, což ho po válce mělo stát život. Stalinovi se ale zdálo, že „vyšetřování“ nejde dost rychle a Lichačeva s Makarovem odvolal a na jejich místo byl dosazen Vladimir Bojarskij. Ten měl za úkol najít hlavu celého spiknutí. V tomto směru rozhodujícím krokem bylo zatčení „moravského markraběte“, brněnského krajského tajemníka KSČ Otty Šlinga v říjnu 1950. Šling měl německožidovský původ, účastnil se občanské války ve Španělsku a druhou světovou válku strávil v britském exilu, což z něj dělalo vhodného kandidáta na roli zrádce a špióna. V Brně si svým energickým vystupováním vydobyl silnou pozici a patřil ke stoupencům československé cesty k socialismu. Nekonvenčními metodami získával sympatie veřejnosti a zvláště mládeže ke KSČ, jak o tom svědčí jeho akce „Mládež vede Brno“, během níž se na tři dny v květnu 1949 stáhli ze svých míst všichni vedoucí pracovníci z úřadů a podniků a namísto nich nastoupili mladí svazáci, kteří sice neměli zkušenosti, zato měli ten pravý komunistický elán. Postupně vznikl jedenáctistránkový seznam údajných Šlingových spojenců. Hlavní otázkou, která trápila sovětské poradce, bylo, zda v čele spiknutí stojí skutečně Šling, nebo někdo ještě výše postavený, jak by tomu mohla napovídat podpora, kterou měl na ÚV KSČ. Činnost krajských tajemníků řídila z titulu své funkce tajemnice ÚV KSČ Marie Švermová, se kterou Šling, jak se při výsleších přiznal, krátce po válce udržoval intimní poměr. Švermová patřila k zakládajícím členům strany a jako vdova po národním hrdinovi Janu Švermovi se těšila všeobecné úctě. Také ona byla zastánkyní československé cesty k socialismu a její opuštění, tedy zakládání družstev a znárodnění majetku drobných živnostníků, chápala jako zradu a podvod na voličích a nijak se tím netajila. Její bratr byl sice generálem StB, ale ani to ji nezachránilo před internací (ani jeho před popravou). Jejímu zatčení předcházel „likvidační“ projev ministra informací Václava Kopeckého, který jí nikdy neodpustil, že odmítla jeho nabídku k sňatku. Vznikla tak první koncepce spiknutí, podle níž byli Šling a Švermová organizátory vnitrostranického puče, který měl svrhnout Gottwalda, Slánského a Zápotockého. Obdobné cíle měli mít i tzv. slovenští buržoazní nacionalisté Clementis, Husák a Novomeský. Slabinou této koncepce však bylo, že ani při nejlepší vůli nesplňovala parametry mezinárodního spiknutí, jehož československou variantu chtěli sovětští poradci odhalit. V únoru 1951 proto dochází k pozvolné změně ve vyšetřování. Šling při výsleších dokazoval svou nevinu tím, že se odvolával na příkazy nejvyšších stranických činitelů a politickou nedotknutelnost jejich jmen, aby tak poukázal na absurdnost svého případu. Díky tomu se v protokolech stále častěji objevovalo jméno generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Čeští vyšetřovatelé tomu zprvu nevěnovali pozornost, ale sovětští poradci jim tento fakt náležitě osvětlili. V říjnu 1951 se velitelem sovětských poradců stal Alexej Besčasnov a výpovědi vyslýchaných začaly být cíleně vedeny proti Slánskému (Marie Švermová se tak dostala na vedlejší kolej a v procesu vypovídala jako svědek, nikoli jako obžalovaný - její vlastní proces pak následoval). Rudolf Slánský pocházel z bohaté židovské rodiny a jako novinář a politik patřil ke „karlínským klukům“ (Gottwald, Slánský, Šverma, Kopecký), radikálnímu křídlu KSČ, které se na V. sjezdu v roce 1929 zmocnilo vedení strany a bylo řízeno přímo z Moskvy. V roce 1935 byl společně s Gottwaldem zvolen poslancem za KSČ do Národního shromáždění. O rok později, když byl na Gottwalda vydán zatykač a Gottwald utekl do Moskvy, společně se svým stranickým přítelem Janem Švermou fakticky vedli stranu a byli odpovědni za prosazování nové orientace politiky moskevské Kominterny na lidovou frontu proti fašismu. Byli přitom kritizováni za „oportunistickou politiku“, a oba proto provedli důkladnou sebekritiku. Svou věrnost Stalinovi pak Slánský znovu projevil v létě 1936, kdy horlivě obhajoval moskevský proces s Kameněvem, Zinověvem a dalšími funkcionáři bolševické strany. V Rudém právu tehdy tvrdil, že sovětský soud právem a ve jménu skutečné lidskosti dal zastřelit fašistické agenty. Po obsazení Sudet na podzim 1938 opustil jako komunista židovského původu republiku a s rodinou žádal o azyl v Moskvě. Ten mu byl udělen až na Gottwaldův zásah („oportunistická politika“ se v Moskvě jen tak neodpouští). Během války pracoval se svou ženou Josefou v sovětském rozhlase jako vedoucí vysílání pro střední Evropu. V roce 1943 byla v Moskvě za bílého dne unesena jejich tříměsíční dcera Naděžda a nikdy se nevyšetřilo, kdo tento únos zorganizoval. O rok později byl Slánský spolu s Janem Švermou vyslán jako komunistický delegát do štábu připravujícího Slovenské národní povstání. V listopadu téhož roku při přechodu přes Chabenec vyčerpaný Šverma zahynul, což bylo později při procesu Slánskému kladeno za vinu (schválně mu dal malé boty). Do poválečného Československa se vrátil ve funkci generálního tajemníka KSČ a úspěšně organizoval stranu na její cestě k převzetí moci. Po únoru se stranický a státní aparát vzájemně propojil a Slánský začal ovlivňovat i exekutivu, což zvlášť nelibě nesl předseda vlády Antonín Zápotocký. Angažoval se také při přípravách politických procesů, ale dlouho se bránil pozvání sovětských poradců. Snažil se zabránit tomu, aby byli „nepřátelé“ hledáni v řadách stranického aparátu. V lednu 1951 se v Moskvě účastnil tajné porady šéfů stran a ministrů obrany. K přednesení československého referátu vyzval Molotov překvapivě ministra obrany Čepičku, nikoli jeho autora Slánského. To byl první signál, že se Slánským není „něco“ v pořádku. A když pak 31. července 1951 oslavoval své padesátiny, obdržel sice nejvyšší vyznamenání Řád socialismu a blahopřání od většiny komunistických stran, z Moskvy však žádná zdravice nepřišla. Vyšetřovatelé byli poradci navedeni na novou linii připravovaného procesu, kterou měl být sionismus. Bylo poukazováno na skutečnost, že nejdůležitější stranické úřady jsou obsazeny komunisty židovského původu (Šling, Slánský). Stále však chyběl důkaz, na jehož základě by mohl být Slánský zatčen. V listopadu 1951 se Státní bezpečnosti dostal do rukou dopis, který exilová zpravodajská organizace OKAPI, vedená Františkem Moravcem, adresovala „Velkému metaři“. Příjemce dopisu byl varován, že se může stát další obětí východoevropských čistek, a zároveň mu byl nabízen bezpečný odchod ze země. „Velkým metařem“ byl míněn Slánský, který „zametl“ s československou demokratickou opozicí, a dopis, o kterém ale neměl ani tušení, jej měl přimět k emigraci, a v případě prozrazení jej zdiskreditovat. Sovětští poradci prohlásili, že adresátem je skutečně Slánský, a se svým podezřením seznámili Moskvu. Tajemník ÚV KSSS Anastas Mikojan pak v Praze osobně Gottwaldovi předal Stalinův písemný příkaz k zatčení Slánského. Gottwald nejprve váhal, ale když mu Mikojan pohrozil, že za Slánského případný útěk ponese osobní odpovědnost, pochopil, že nemá na výběr. A tak 23. listopadu 1951, v den svých pětapadesátých narozenin, vydal pokyn k okamžitému zatčení Rudolfa Slánského. Příprava procesu trvala od srpna do konce října 1952. Protistátní spiklenecké centrum v čele s Rudolfem Slánským, jak zněl oficiální název této skupiny obžalovaných, tvořilo čtrnáct komunistů, z nichž někteří se poprvé setkali až v soudní síni. Byli zde funkcionáři, kteří měli přímý podíl na krvavém poúnorovém teroru (Slánský, Reicin, Šváb), ale byli zde i odborníci, kteří s represáliemi neměli vůbec nic společného (Margolius, Frank, Frejka). Antisemitská linie procesu byla zřetelně patrná, vždyť jedenáct ze čtrnácti obžalovaných mělo židovský původ. Po děsivém fyzickém i psychickém utrpení se všichni obžalovaní naučili své výpovědi nazpaměť. Nic nebylo ponecháno náhodě, vše bylo připraveno do posledního detailu. Byli s nimi nacvičeny i pohyby rukou a těla a byla stanovena i délka odmlk. Věděli, že kdyby se odchýlili od předepsané výpovědi, budou jim vypnuty mikrofony. Ale i tak vysílal rozhlas proces s 15 minutovým zpožděním, ačkoli oficiálně mělo jít o přímý přenos. Hlavním žalobcem byl Josef Urválek, který 20. listopadu 1952 proces zahájil. .Urválek ve své obžalobě spiklence obvinil ze zločinu velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady. Měli po vzoru Jugoslávie vyvést Československo z řad lidově demokratických států, sabotovali budování socialismu v zemi, podporovali mezinárodní sionismus a stát Izrael a připravovali svržení a smrt Klementa Gottwalda. Advokáti nesměli svým klientům říct, že hlavní žalobce pro ně bude požadovat trest smrti. Sami obžalovaní, kteří svou vinu přiznávali v pečlivě naučených formulacích, pak paradoxně žádali pro sebe nejtvrdší trest. Rozsudek byl vynesen 27. listopadu 1952. Všech čtrnáct obžalovaných bylo shledáno vinnými ve všech bodech obžaloby. Gottwaldovým rozhodnutím bylo vyneseno jedenáct rozsudků smrti a tři doživotní tresty pro Londona, Hajdů a Löbla. Jedenáct odsouzenců k smrti žádalo prezidenta republiky o milost, ale Gottwald jim ji neudělil (v tom opět poslechl Stalina, sám už nerozhodoval o ničem). Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952 v ranních hodinách na dvoře pankrácké věznice. Poslední slova Otty Šlinga byla vyznáním přesvědčeného komunisty: „Pane předsedo, přeji komunistické straně, československému lidu a prezidentu republiky plný zdar. Nikdy jsem nebyl špiónem“. Slánský byl před smrtí o něco stručnější: „Mám, co jsem si zasloužil“. Až do roku 1954 se na Pankráci popravovalo mimořádně krutým způsobem, který byl zaveden po válce, na šibenici typu „prkno“. Na silném prkně byl hák, na který se pověsilo škrtidlo. Nešlo tedy o oprátku. Ve spodní části šibenice byla kladka, přes ni vedlo lano, jimž měl odsouzený spoutané nohy. Za lano tahal na druhém konci katův pomocník. Odsouzený se pomalu udusil. U popravy byl přítomen lékař, který po zahájení škrcení v určitých časových intervalech vystoupil na schůdky a fonendoskopem poslouchal srdce odsouzeného. Mohlo tak trvat až čtvrt hodiny, než konstatoval smrt. V září 1953 rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ nepopravovat již odsouzené osoby. Výjimkou bylo prosincové schválení hrdelního trestu Osvaldu Závodskému, zdůvodněné tím, že jako náčelník StB trpěl provokační a násilné metody a nijak nezakročil proti jejich používání. Členové sekretariátu přitom dobře věděli, že bezpečnost tyto metody používala i po zatčení Závodského (leden 1951) a že je pravděpodobně uplatnila i proti němu. Závodský byl popraven 19. března 1954 a stal se tak posledním popraveným komunistickým funkcionářem v rámci stranických čistek. Se změnou politického ovzduší po Stalinově a Gottwaldově smrti se i v Československu začali množit stížnosti obětí a jejich příbuzných na nezákonné rozsudky. Vedení KSČ se rozhodlo vytvořit komisi pro prošetření nedůsledností a nezákonností při vyšetřování, ale odhalování těchto nepravostí a křivd, kterým se eufemisticky říkalo deformace, nebylo v zájmu tehdejších vládnoucích funkcionářů, protože sami na nich měli nezanedbatelný podíl. Rehabilitací postižených členů komunistické strany se postupně zabývaly čtyři komise: Barákova (1955-57), Kolderova (1962-63), barnabitská (1963) a Pillerova (1968-9, pak do roku 1971 v čele s Kempným). Tyto komise rehabilitovaly (občanskoprávně i společensky) částečně či úplně oběti vnitrostranických čistek, vrátily jim členství ve straně, vyplatily finanční odškodnění a některým dokonce udělily řády a vyznamenání (Osvald Závodský byl na jaře 1968 vyznamenán Řádem republiky in memoriam). KRKY, HRDLA A CHŘTÁNY Komunistický manifest, který byl poprvé vydán v únoru roku 1848 v Londýně jako brožura o 23 stranách, má velmi hutný a úderný závěr: „ Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!“. My s tímto textem pracujeme v naší inscenaci, kde jej necháváme skandovat chórem jako voiceband. Revoluční odhodlání z něho přímo prýští a mladistvé srdce plné spravedlivého hněvu v něm tepe jako rozbuška. Nadarmo se neříká, že kdo není komunistou ve dvaceti, nemá srdce, a kdo jím je ve třiceti, nemá rozum. Ve svých třiatřiceti letech se Klement Gottwald stal poslancem a 21. prosince 1929 pronesl na půdě parlamentu svůj první projev v jehož závěru nepříliš rozumně přítomným poslancům prozradil, že „my se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk“. Tato věta Gottwalda proslavila, ale nás by spíš mělo zajímat, co vše jí v projevu předcházelo. Výtky, jež Gottwald, adresuje tehdejší vládě, která měla za úkol vyvést republiku z hospodářské krize, totiž nepříjemně připomínají stav naší současné politiky. „Nová vláda a nový parlament začaly svoji práci několika příznačnými, typickými, ba symbolickými činy. Za prvé navalily na chudé poplatnictvo 2,5 miliardy nových daní ve formě prodloužení zákona o dani z obratu a úředních dávkách ..... Vládní prohlášení praví, že hlavním úkolem nové vlády bude hledat a nalézt prostředky k odstranění hospodářské krise. Jak si to představujete, to jste již ukázali. Budete chtít zvýšit daně nepřímé, spotřební, budete chtít zrušit poslední zbytky ochrany nájemníků a zvýšit činže.... .... Budete chtít daněmi, poplatky a exekucemi přivést na buben další desetitisíce malozemědělských usedlostí a celé vaše žvanění o „odstranění“ zemědělské krise nemá žádný jiný smysl než ten, abyste poslední krejcary, které ještě zůstanou v kapsách malorolníků, vytáhli, abyste přivedli na buben poslední ještě jakž takž samostatnou drobnou usedlost. Budete zkrátka a dobře chtít řešit krisi vašeho prohnilého režimu na účet pracujícího lidu. ..... Štvete daňového exekutora na domkáře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům.“ Když se pak Klement Gottwald po válce vrátil z Moskvy domů, splnil, co kdysi slíbil, a zakroutil krkem všem, kdo se mu postavili. A bylo hodně těch, kdo mu přitom tleskali, alespoň do té doby, než přišla řada i na ně. Naštěstí Gottwald už dávno není mezi námi, a tak si naši kmotři a tuneláři i zasloužilí členové dozorčích rad můžou dopřávat vše, co hrdlo ráčí a kolik jim chřtány dovolí. Ale je taky možné, že pravdu má Antonín Zápotocký a že skutečně „vstanou noví bojovníci“. Možná už teď sepisují své projevy a chystají si řeč, která bude ještě delší než ta Gottwaldova, a přitom ani ta nebyla zrovna krátká. Argumentů jim poskytujeme denně víc než dost. A je taky možné, že ti noví bojovníci nebudou ani rudí, ale třeba hnědí. Na barvě nesejde, jisté ale je, že budou moc dobře vědět, komu se má zakroutit krkem. Ale ani na tom nesejde, protože ve výsledku jím zakroutí nám všem. Kdo ví, třeba už se to někde učí. SILNICE ŠEDIVÁ hudba Josef Dobeš, text Saša Razov 1. Na světě je lidí na tisíc a přece je člověk sám. Tisíce je cest a ještě víc a přec nevíš kudy kam. Žití naše málo radostné je, naše srdce nikdo nezahřeje, nikdo nikdy nevyjde nám vstříc a tak jenom zbývá nám : REF. Silnice šedivá, jež vede do polí, jsme na ní sami dva, jen my a topoly. A na té silnici nenajdeš teplý kout kde by tvé údy mohly měkce spočinout. Marně se ptáš, kde skončí ta cesta nekonečná před námi. Život jde dál cíl je neznámý... Silnice šedivá, se šedou únavou, nakonec zůstane jen kámen pod hlavou. 2. Jak by moh mít člověk ruku rád, jež ho ve tvář udeří ? Jak se může člověk na svět smát, když mu nikdo nevěří ? Když ho to, co rád měl, vždycky zradí, když ho nikdo nikdy nepohladí ? A tak tulák, nemaje kde spát, znovu cestu naměří. (Ref.)