IFIGENIE V AULIDĚ

Zjeví-li se mé dítě v Aulidě, zavede-li ji sem její osud. Ach, pak ji nic nezachrání…

I kdyby mě to mělo stát život, své dítě, Iphigenii, obětovat nenechám.

Oni vědí, že i tobě navzdory musejí ji přivést k oltáři, či k němu dokonce sama půjde. 

Jaká to krása, jaká to vznešenost, jaký to půvab, pohleďte, pohleďte!

Může snad bohyně žádat od otce, aby vlastní rukou k obětnímu oltáři vedl své dítě, …

Ne, tak zrůdný rozkaz nikdy neuposlechnu! Slyším v nitru duše nářek přírody, ...

Klytemnestra s dcerou, bohové, jaká radost!

Rukou otce nechť je vykonána pomsta na Achillovi,
ty jsi, tak jako on, z božského rodu!

 … nechť křik pomsty zaznívá hlasitě nad mořem i zemí.

 Ach! Přece po něm vždy budu toužit, jak šťastná jsem byla díky němu. Ach, vy horké slzy, odtečte z mých očí!

Nepochybuj již nikdy o mé věrnosti, ta hrozivá pochybnost mučí mé srdce.

Láskyplně se již blíží Achilles, aby tě něžně, slavnostně a okázale odvedl k oltáři.

… zapomínáš na to, že jsem pánem celého Řecka, že jen s bohy samotným účtuji své činy, …

Zachránit život, který patří bohům! Smím snad obětovat blaho Řeků a jejich velký osud?
Mám se vystavit Achillově potupě?

Svou dceru? Třesu se! Iphigenie! Běda!
Ověnčena květinami, ta neposkvrněná hruď nabízí se vražedné oceli, …

Ne, nikdy nestrpíme, aby byla oběť bohům unesena, …

… na svou smrt jsem připravena. – Milovaná, pojď se mnou…

Ach, má Iphigenie! Až do posledního dechu budu bránit tvůj život.

Hlídejte, aby ji Achilles neunesl! Zasaďte ránu! – Bohyně samotná se blíží!