Antonín Kurš

(6. 4. 1901 Praha – 23. 9. 1960 Praha)

1937–1938 šéf činohry
1948–1952 ředitel

Po Stanislavu Langerovi byl na místo ředitele dosazen politicky zcela vyhovující divadelní revolucionář Antonín Kurš. Ten se do Ostravy vracel po deseti letech, před válkou se totiž musel rozloučit už po jediné sezóně, a to paradoxně pro své radikální levicové názory, které se v narůstající politické krizi stávaly trnem v oku. „Jestliže dnes zde stojím jako nový člověk na vedoucím místě, není to, a nechtěl bych, aby to byla jenom změna osoby. Je to daleko hlubší změna. Je to jen důsledek změny celého systému, celé struktury našeho života. Změny, která je vyjádřením rozhodného obratu našeho státu na cestě k socialistické republice.“

Dlouho ale neúřadoval. Už po půlroce v nové funkci podnikl v rámci svého angažmá roční studijní cestu do Polska, a tak se umělci celou sezónou 1948/1949 protloukali bez jakéhokoliv pevného vedení. Hned po svém návratu ale inscenoval legendární inscenaci Kutnohorští havíři, jež byla pouhé čtyři dny po ostravské premiéře představena také 10. září 1949 ve Vladislavském sále na Pražském hradě při příležitosti oslav Dne horníků. Úspěch byl velkolepý, děkovný dopis tehdy přišel i od samotného prezidenta Klementa Gottwalda. Režii se Kurš ostatně stále poctivě věnoval. Během své ředitelské funkce realizoval na dvě desítky inscenací – Jiráskovu Vojnarku (1949), Čechovova Strýčka Váňu (1950), Gorkého Jegora Bulyčova (1949), Shakespearův Večer tříkrálový (1951) či Tylovu Paličovu dceru 1950). Pro divadlo získal nebývalé herecké posily, ať už to byl Miloslav Holub, Naděžda Letenská, Dagmar Veselá či Vlasta Vlasáková.

Kurš jako divadelník i ředitel obstál, a tak nebylo překvapením, když ho tehdejší ministr školství, věd a umění Zdeněk Nejedlý jmenoval od září roku 1952 vedoucím katedry režie na JAMU a také děkanem. Z Ostravy odcházel se svou manželkou, o dvacet tři let mladší herečkou Janou Kaláškovou, se kterou se tady seznámil. V Brně oba strávili dalších osm let, a to až do Kuršovy náhlé smrti roku 1960. Jana Kalášková se s brněnskou činohrou rozloučila až v roce 1985 a za tu dobu ztvárnila desítky výrazných ženských hrdinek. Jestli mezi ní a Kuršem přeskočila jiskra během zkoušení inscenace Slovanské nebe, u níž se roku 1948 poprvé profesně setkali, to už se nedozvíme.

(to, časopis NDM, mimořádné vydání červen 2020)