Jaroslav Horáček

29.4.1926 Děhylov, okr. Opava-16.2.2011 Praha, okr. Praha

operní pěvec, hudební pedagog

    Jaroslav Horáček se narodil 29.4.1926 v Děhylově u Opavy v rodině železničáře Jaroslava H. (1893-1976) a jeho ženy Boženy (1906-1979). Vzhledem k povolání otce se rodina musela často stěhovat. Po ukončení obecné školy a čtyřech ročnících reálného gymnázia v Hlučíně (1937-41) odešel Horáček po obsazení pohraničí německými okupanty z kvarty na obchodní akademii v Ostravě (1942), kterou však navštěvoval pouze krátce, neboť byla z nařízení nacistů v témže roce uzavřena.

Horáček se již od raného dětství věnoval zpěvu a hře na hudební nástroje, nejvíce jej zaujaly housle, na které cvičil již od svých 8 let. Láska k hudbě a divadlu u něj zesílila zejména po uzavření obchodní akademie v Ostravě, kdy byl nucen najít si práci. Po předzpívání lidové písně Lásko, bože, lásko byl tehdejším dirigentem Státního divadla Ostrava Jaroslavem Voglem angažován do operního sboru jako II. bas. Ve zpěvu se v té době vzdělával u soukromých učitelů (barytonista Eduard Hrubeš, hlasový pedagog Rudolf Vašek), rozhodující vliv na jeho pěvecký růst však měl zejm. ostravský tenorista a člen operního souboru tamního divadla Petar Burja, který jej vzdělával během celého prvního ostravského angažmá (1943-1945). Vedle sborové činnosti v opěře vypomáhal Horáček také v činohře a baletu, úspěšně vystoupil v několika menších operetních rolích a dokonce se prosadil i jako hráč na triangl místního divadelního orchestru. Práce v divadle však Horáčka neuživila, proto si přivydělával i jako horník na šachtě.

Po skončení druhé světové války odešel Horáček v září 1945 jako IV. bas do nově otevřeného divadla v Opavě, kde strávil prvních šest poválečných sezón (1945-1951). Jeho doménou se v té době staly především postavy Smetanových oper. Opavskému publiku se představil jako Kecal v Prodané nevěstě, Matouš a Paloucký v Hubičce, Wolfram Olbramovič v Braniborech v Čechách, Rarach v Čertově stěně a Žalářník Beneš v Daliborovi. Cizí mu však nebyly ani role z děl Dvořákových (Marbuel v Čertu a Káče, Vodník v Rusalce, Matěj v Králi a uhlíři, Řeřicha v Tvrdých palicích, Martin v Šelmě sedlákovi, Vilém z Harasova v Jakobínu ad.), hojně byl obsazován rovněž do rolí zahraničního repertoáru (Zuniga v Bizetově Carmen, don Pasquale ve stejnojmenné Donizettiho opěře, Mefistofeles v Gounodově Faustově a Markétce, Figaro v Mozartově Figarově svatbě, Filip II. z Verdiho Dona Carlose ad.). Stejně jako v předchozím angažmá vypomáhal Horáčkovi i v Opavě v operetách a dokonce si zatančil i v několika baletech. V době svého opavského pobytu si Horáček odbyl také základní vojenskou službu a oženil se s členkou opavského činoherního souboru Dagmar Lízalovou (1927). V manželství se narodily čtyři děti: Jan (1951), Jaroslav (1953), Pavel (1955, operní pěvec) a Marie (1967).

Od roku 1950 hostoval Horáček opětně v ostravském divadle, kam  také následujícího rodu nastoupil jako sólista opery do stálého angažmá (1951-1953). Během druhého ostravského pobytu zaujal Horáček návštěvníky zejména rolí Pizzara z Beethovenova Fidelia, dona Alfonse v Mozartově Cosi van tutte nebo Ramfise ve Verdiho Aidě.

V roce 1952 se o Horáčka začalo zajímat pražské Národní divadlo. 24.5.1952 tam vystoupil prvně v úloze Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě a v rámci třech povinně nastudovaných rolí se pražskému publiku představil také jako hrabě Vilém z Harasova v Dvořákově Jakobínovi a Vodník v Dvořákově Rusalce, navíc zaskočil také v Moniuszkově Halce. Angažován byl z popudu hudebního skladatele a pozdějšího ředitele Národního divadla Jiřího Pauera k 1.9.1953 (v ND působil do 1992). Krátce po vstupu na první scénu se stal Horáček laureátem mezinárodní pěvecké soutěže v rámci Pražského jara 1954.

Horáček neobyčejně nosně znělý barytonově projasněný hlas s dramatickou působností si pražské publikum okamžitě oblíbilo a umělec se stal rázem jedním z nejzaměstnanějších sólistů operního souboru Národního divadla (k 1.1.1998 odzpíval 5363 představení). Se svým osobitým projevem a nádhernou výslovností se Horáček zapsal jako interpret širokého spektra operních postav od dobromyslných padouchů až k laskavým charakterním postavám. Jako živelný muzikant mužného zjevu s bohatou mimikou a gestikou dokázal každou roli bravurně rozehrát a vykreslit její dramatický charakter. Pod taktovkou dirigentů Jaroslava Vogla, Zdeňka Chalabaly a Jaroslava Krombholze se po velkém množství epizodních rolí představil v nosných úlohách Čerta Marbuela (Dvořák:Čert a Káča), Figara (Mozart:Figarova svatba), Doktora Bartola (Rossini: Lazebník sevilský), Lutobora z Dobroslavského Chlumce (Smetana: Libuše) nebo Pizzara (Beethoven:Fidelio).

Vyzrálost, pohotovost a všestrannost Horáčkova projevu se neprojevovala jen v tom, že byl připraven kdykoliv zaskočit za nemocného kolegu, ale zejména možností vytvořit i několik postav v rámci jednoho operního kusu jako se tomu stalo například postavami poustevníka Beneše a Raracha ve Smetanově Čertově stěně nebo Bandera a Mefistofela v Gounodově Faustu a Markétě. Neobyčejný talent a kovově znějící jadrný sonorní bas značného rozsahu a spolehlivosti umožnil Horáčkovi uplatnit se v rolích komických i vážných. Jeho operní herectví vyznačující se značně realistickými rysy jej předurčilo ke ztvárňování žánrově i charakterově rozličných rolí, a to od postav výrazně tragických (Jacop Fiesco, Verdi: Simon Boccanegra) až k postavám výrazně rozdováděným (baron Ochs z Lerchenau, Strauss: Růžový kavalír). Horáčkovou nejoblíbenější postavou se díky tomu stala úloha Mozartova Dona Giovanniho, kterého nepojímal jen jako zavrženíhodného smilníka, ale zejména jako bonvivána, který dokáže užívat života, který se mu nabízí a zároveň být i galantním mužem.

Vedle mateřské scény hostoval Horáček i na jevištích mimopražských operních domů (Ostrava, Brno, Olomouc, České Budějovice, Plzeň, Liberec, Ústí nad Labem) a pravidelně navštěvoval také Smetanovský festival v Litomyšli, kde zpíval zejména Míchu v Prodané nevěstě (6x), Malinu v Tajemství nebo Daliborova žalářníka (účinkování v Litomyšli ukončil rolí Lutobora ve slavnostním představení Libuše v roce 1990). Jaroslav Horáček dokázal zpívat v mnoha světových jazycích (rusky, italsky, francouzsky, anglicky, německy a polsky), což jej předurčilo také k hostování na zahraničních operních scénách v bývalém SSSR a NDR, Belgii, Bulharsku, Finsku, Itálii, Rakousku, Řecku, Španělsku a Velké Británii. V cizině se věnoval rovněž režijní práci. Jeho oblíbenou štací se stal v tomto směru americký Boston, kde v letech 1972-1977 režíroval Smetanovu Prodanou nevěstu (v uvedeném díle si zazpíval titulní postavu Kecala). Pro milánské divadlo Piccola Scala  připravil společně s italskými pěvci a dirigentem N. Sanzogem Mozartova Tita (1966), osm operních představení nastudoval také v irském Dublinu.

Jaroslav Horáček byl aktivní nejen jako operní pěvec, ať již na jevišti, nebo v nahrávacích studiích, ale i jako koncertní zpěvák, zvláště v oratorním a kantátovém repertoáru z díla Bachova (Janovy a Matoušovy pašije), Beethovenova (Devátá symfonie), Dvořákova (Requiem, Stabat Mater, Svatá Ludmila, Svatební košile), Händelova (Mesiáš), Haydnova (Čtvero ročních dob), Janáčkova (Glagolská mše) nebo Verdiho (Requiem). Působil rovněž jako hlasový pedagog. Od roku 1961 se na Konzervatoři Praha podílel na výchově řady vynikajících pěvců (Miroslav Kopp, Miloš Ježil, Vojtěch Nalezenec, Pavel Horáček). Horáčkovo pěvecké umění zachycuje řada zvukových nahrávek (A. Dvořák: Čert a Káča – Maršálek, SPH 1955; B.Smetana: Prodaná nevěsta – Mícha, SPH 1960, 1982; L. Janáček: Z mrtvého domu – Placmajor, SPH 1965, 1980; B. Smetana: Dalibor – Beneš, SPH 1968, 1980; B.Smetana: Dvě vdovy – Mumlal, SPH 1976; Čert a Káča – Lucifer, SPH 1981; Z. Fibich: Nevěsta messinská – Kajetán, SPH 1983; B.Smetana: Tajemství – Malina, SPH 1983; K. Kovařovic: Psohlavci – Koš, SPH 1998 ad.), televizních inscenací i filmů (Dalibor, 1956; Rekviem pro kouzelnou flétnu, 1968; F.L.Věk, 1971; Prodaná nevěsta, 1981 ad.).

Po odchodu z ND v roce 1992 (v ND hostoval do roku 1998, rozloučil se rolí Biřice ve Smetanových Braniborech v Čechách) působil H. až do odchodu na zasloužený odpočinek ve Státní opeře Praha. Za svou dlouholetou službu opeře byl v roce 2006 odměněn prestižní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství (cena za rok 2005). Celý život se držel kréda: „Nejen svou profesi milovat, ale být jí posedlý“. Život Jaroslava Horáčka se uzavřel 16.2.2011 po krátké těžké nemoci ve věku nedožitých pětaosmdesáti let. Veřejnost a rodina se ním rozloučila v pátek 25.2.2011 při smutečním obřadu ve Velké obřadní síni krematoria v pražských Strašnicích.


Bibl.:Hudební rozhledy 7, 1954, s. 600; Slezský sborník 53, 1955, s. 224; Štědroň, Bohumír: Horáček Jaroslav. In Černušák, Gracián – Nováček, Zdenko – Štědroň, Bohumír (eds.): Československý hudební slovník osob a institucí. I: A–L. Praha 1963, s. 466–467; Kopecký, Emanuel: Pěvci národního divadla. Praha 1983, s.50-57; Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha 1988, s.159-160; http://archiv.narodni-divadlo.cz.

Martin Jemelka a Kamil Rodan

SPH = Supraphon


Horáček Jaroslav: In Biografický slovník Slezska a severní Moravy (Supplementum č.1), vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, Ostrava 2011. ISBN 978-80-7368-638-3. s.43-45.