ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

Články

ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY-program
^{(11. 5. 2012)}

ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY-plakát
^{(11. 5. 2012)}

ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY-tisk
^{(11. 5. 2012)}

Satiorická komedie o záměně identity, (s)prosťáctví a politikaření. Tajný revizor Chlestakov totiž není vůbec tajný a už vůbec ne revizor! Přesto rozpoutá v malé vesnici bouři hodnou nejprofláklejší hvězdy showbizu. Režisér Zdeněk Dušek už má u Bezručů jeden povedený komediální kousek – Lakomce. Nápad napsat hru Revizor vnukl Gogolovi A. S. Puškin, který mu vyprávěl příběh o tom, jak byl jednou při jedné své cestě považován za tajného vládního úředníka. V polovině 19. století nebylo v Rusku ničím neobvyklým, přijel-li do okresního města „inkognito“ vysoký státní úředník, aby se přesvědčil, zda je vše v pořádku. Bylo to dáno tím, že car Mikuláš I., vědom si toho, že jeho režim není nijak zvlášť oblíben, zřídil zvláštní tajnou policii, jejímž úkolem bylo pozorovat, kdo se vyslovuje opovážlivě proti vládě nebo proti církvi, či vyzvídat, nevznikají-li tajné spolky.

Zkrocení zlé ženy spadá do raného období Shakespearovy tvorby. Odhaduje se, že hra vznikla někdy před rokem 1594, a podle některých komentátorů jde vůbec o první komedii (ne-li dokonce o první hru), kterou Shakespeare napsal. Traduje se o ní, že jako literární výtvor nepatří k nejzdařilejším, ale na divadle představuje skoro vždy zaručený úspěch. Úspěšnost této komedie je z velké části dána tím, že si zde autor zvolil téma věčné a vděčné – vztah mezi mužem a ženou, boj mezi pohlavími, a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky.

Dobové představy o postavení muže a ženy ve společnosti lze demonstrovat na dvou textech, z nichž Shakespeare dokonce ve své hře volně cituje: prvním je tehdy populární anonymní balada o hádavé ženě, kterou její manžel zbičovanou a nahou zašije do nasolené koňské kůže a nechává ji tam, dokud žena nezkrotne, druhým je Kniha obecných modliteb, breviář anglikánské církve, hlásající zásadu, že žena je muži vždy povinována láskou, úctou a poslušností. Přestože jde o dokumenty zcela odlišné, jedno mají společné – přisuzují ženě ve společnosti podřadné postavení.

Shakespeare ve své komedii vskutku ukazuje, jak se ze vzteklé Káči pod vlivem „krotitelského umění“ Petrucciova stává milující a poslušná Kačenka, ochotná se nakonec před svým mužem hluboce pokořit. Zároveň však tento zdánlivě jednoznačný výklad zpochybňuje a obrací na hlavu. V Shakespearově humanistickém pojetí a díky autorově schopnosti postihovat lidské typy s nebývalou plasticitou přerůstá zdánlivě misogynská fraška ve hru mnohem obsažnější, složitější, a přitom o nic méně veselou a bujarou. Vysmíváno tu ovšem není nakonec to či ono pohlaví, ale obecně lidská hloupost, jalovost a neupřímnost, a naopak je tu oslavován člověk obdařený zdravým rozumem a schopný opravdového citu.

(J. Josek, z předmluvy ke knižnímu vydání Zkrocení zlé ženy)

ŽENA JE JAKO CITLIVÉ VÁHY: JEN MALOUNKO SE JÍ DOTKNEŠ, A JIŽ JE JAZÝČEK V POHYBU

Nejstarší doložené uvedení Zkrocení zlé ženy proběhlo 13. června 1594 v londýnském divadle Newington Butts pod názvem The Tamynge of A Shrowe a není zcela jisté, jaká to byla verze. Protože se dá předpokládat, že představení byl přítomen sám autor, zřejmě kanonická. Skutečně doložené uvedení Shakespearova textu pochází z 26. listopadu 1633, kdy bylo Zkrocení provedeno na dvoře pro Karla I., který ho ohodnotil slovem „líbí se“.

Úspěch Shakespearovy komedie potvrzují různé varianty (například The Woman?s Prize, or The Tamer Tamed / Ženina cena neboli Zkrocený krotitel od Johna Fletchera, napsáno kolem roku 1611), původní hra byla podle všeho uváděna v divadlech Globe a Blackfrairs dokonce šestnáct let po své premiéře, což bylo na svou dobu neobvyklé.

Shakespearovy hry se později na jeviště nedostávaly tak často, inscenace londýnské scény Drury Lane z let 1663–4 byla zřejmě jediným uvedením původního textu po polovině sedmnáctého století. Následovalo množství adaptací, které ovládly scény na celé osmnácté století. Po dvou stech letech úprav se původní Zkrocení vrátilo na jeviště až roku 1844. V této inscenaci zůstala Shakespearova předehra, v níž opilec Sly usíná a celá hra je mu předváděna na pomezí jakéhosi snu.

V průběhu následujících let býval Sly z jeviště odnášen v různých fázích představení, někdy hned po prvním dějství, někdy až na konci (Shakespeare sám jeho příběh neuzavírá). Nejvýznamnější inscenace poloviny devatenáctého století sice se Slyem počítaly, režisér ale obvykle zasahoval do původního textu a výrazně krátil Kateřinin závěrečný monolog.

Totéž se týkalo i pozdějších amerických inscenací (do USA se Zkrocení vrátilo roku 1887). Od oxfordské inscenace v roce 1919 se předehra začíná obvykle vynechávat. Nicméně slavný německý režisér Max Reinhardt, který Zkrocení dělal v roce 1923 jako frašku, inspirován commedií dell´arte, předehru zachoval, stejně jako Barry Jackson ve slavné inscenaci z roku 1928 v Royal Court Theatre. V některých variantách byl rámec hry uzavřen – po dokončení příběhu Kateřiny a Petruccia je Sly vrácen do hospody, kde na začátku pil, a po probuzení oznamuje, že měl sen, v němž pochopil, jak zkrotit svou ženu.

Veleúspěšná broadwayská produkce z roku 1935 se hrála bezmála sto třicetkrát; vystupovali v ní trpaslíci, akrobati, klauni a cirkusová zvířata, a manželé Alfred Lunt (režisér a představitel Petruccia) a Lynn Fontanne (Kateřina) s ní procestovali celé Spojené státy. O jejich dramatickém vztahu, jehož bylo Zkrocení údajně dokonalým otiskem, pojednává nejprve divadelní, později zfilmovaný muzikál Kiss Me Kate (1948, resp. 1953).

Druhá polovina dvacátého století je sérií úspěšných inscenací, v nichž se v ústředních rolích objevili například Peter O'Toole, Vanessa Redgrave, Meryl Streep, Morgan Freeman ad. Některá uvedení byla situována na divoký západ, jiná využila moderní jazykovou úpravu, jindy se hrálo s principem divadla na divadle atd.

Režisérka Delia Taylor uvedla v roce 1999 inscenaci s kompletně ženským obsazením (Clark Street Playhouse), totéž se opakovalo v divadle Globe roku 2003 (režie Phyllida Lloyd). Samé muže obsadil Edward Hall v roce 2006, který Zkrocení hrál se svou skupinou Propeller Company v londýnském Courtyard Theatre jako součást projektu Royal Shakespeare Company, během něhož bylo uvedeno celé Shakespearovo dílo.

ŽENY JSOU ANDĚLÉ, KDYŽ SE O NĚ UCHÁZÍME

 

Na textu šovinistické písně spolupracoval Tomáš Párt.