Marcela Martiníková

Narozena v Opavě. S baletním výcvikem začala jako dvanáctiletá ve škole Borise Slováka při divadle v Opavě. Na doporučení svého učitele odešla v roce 1954 studovat na taneční oddělení Konzervatoře Praha, kde ji učila Marie Tymichová a Olga Iljina. Po absolutoriu v roce 1958 byla do roku 1964 angažována v baletu Státního divadla Ostrava. Dobré fyzické dispozice a vyspělá technika jí záhy umožnily interpretovat velké role v choreografiích Emericha Gabzdyla, např. Kateřinu v Prokofjevově Kamenném kvítku (1958), Mášenku v Čajkovského Louskáčkovi (1959), Claricu v Burghausrově Sluhovi dvou pánů (1959), Felicianu v Kupkově Florelle (1960), Desdemonu v Hanušově Othellovi (1963).
Obrat v její taneční dráze způsobilo setkání s Pavlem Šmokem, který byl v roce 1961 angažován ve Státním divadle Ostrava jako druhý choreograf. Mladý umělec, hledající vlastní, netradiční umělecký výraz, nalezl v Martiníkové přizpůsobivou spolupracovnici a interpretku stěžejních rolí svých choreografických výtvorů: např. Candelas v de Fallově Čarodějné lásce (1963) a Svědomí v Bukového Hirošimě (1964). K plnému rozvinutí její umělecké osobnosti došlo během angažmá v Baletu Praha (1964–1970), kam následovala P. Šmoka hned po založení tohoto experimentálního souboru. V hlavních rolích jeho repertoáru, v Bartókově Podivuhodném mandarinovi (1964), ve Freskách Bohuslava Martinů (1965), Mingusově Sněti (1966) aj., se vypracovala v dokonalou tanečnici, jejíž výkony byly vysoce hodnoceny i na zahraničním turné souboru. Jejím interpretačním vrcholem se stala čtyřrole Matky-Milenky-Inspirace-Smrti ve Šmokově choreografii Janáčkových Listů důvěrných (1969).
Po zániku Baletu Praha v roce 1970 tančila dvě sezony (opět pod Šmokovým vedením) v Basileji. V letech 1972–1988 byla sólistkou baletu Národního divadla. Za rok 2016 získala Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství.
Manželka herce Františka Husáka, potom Ivana Kroba.