Jiří Adamíra

(2. 4. 1926, Dobrovice – 14. 8. 1993, Praha)

Charismatický herec, který se zapsal svou vrozenou noblesou, inteligencí a šarmem do povědomí mnoha příznivců televizních seriálů a filmů. Mnohé také okouzloval svým krásným hlubokým hlasem, například při umělecké recitaci antických textů, v rozhlase, v dabingu a především v divadle. Divadelní dráhu bez jakékoliv průpravy rozvíjel nejprve ochotnicky ještě za studií na vršovickém gymnáziu a poté na průmyslovce na Smíchově. V roce 1945 se stal členem Divadla mladých pionýrů, rok nato ve zlínském Divadle pracujících (1946–1950).

Do ostravského divadla dostal angažmá hned po absolvování vojenské prezenční služby v říjnu roku 1952 a strávil zde deset krásných sezón. Pod vedením režisérů jako byli Jiří Dalík, Stanislav Vyskočil nebo Radim Koval ztvárnil zásadní role českého i světového repertoáru. Jmenujme například Beaumarchaisova Figara, Lumka ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Kristiana de Neuvillette v Cyranovi nebo Alexeje ve Višněvského Optimistické tragédii. Byl předurčen nejen díky svému charisma, ale i vysoké postavě, podlouhlému obličeji s vysokým čelem a strohému vystupování do postav aristokratů nebo členů inteligence (Hamlet, Václav IV., Richard III. nebo Doktor Rank v Ibsenově Noře). Nevyhnuly se mu i role poplatné době (Jožka, předseda KSČ ve Zlatých srdcích Ilji Prachaře; dělník detroitské automobilky ve hře Vsevoloda Ivanova Obrněný vlak 14-69, havíř Oldřich Matuš v Nositelích řádu ad.). Kolegy v těchto inscenacích mu tehdy byli vynikající herci Miloslav Holub, Antonín Brož, Adolf Minský, Bořivoj Navrátil, Lubor Tokoš a herečky Táňa Hodanová, Dagmar Veselá, Vlasta Vlasáková, Jiřina Froňková a jeho budoucí první manželka Ljuba Benešová.

V roce 1962 odešel do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Posledním jeho úspěšným působištěm se stala od roku 1990 činohra Národního divadla v Praze. Několik let byl také vynikajícím pedagogem na DAMU.