František Šec

(2.10.1919 Mladá Boleslav okr. Mladá Boleslav – 5.8.2005 Stará Turá, okr. Nové Mesto nad Váhom, Slovenská republika), divadelní a filmový herec

František Šec se narodil v Mladé Boleslavi v rodině prokuristy automobilky Laurin & Klement Františka Š. a jeho manželky Eleonory. Po maturitě na mladoboleslavské reálce (1937) začal na otcovo přání studovat Vysokou obchodní školu v Praze (1937–39), kterou však nikdy nedokončil. Po uzavření vysokých škol nacisty se za druhé světové války živil jako úředník (Mladá Boleslav, Praha, Zvěřínek, Náchod), veškerý svůj volný čas však již tehdy věnoval ochotnickému divadlu (členem ochotnického spolku Osvěta v Náchodě). 
U divadla se František Šec objevil prvně ve svých 12 letech, když si v Mladé Boleslavi zahrál s místním ochotnickým spolkem Kolár hlavní roli v Tylově hře Nalezenec. Profesionálně nastoupil k divadlu jako šestadvacetiletý až po ukončení války v roce 1945, když se rozhodl ukončit svou úřednickou dráhu a zasvětit život múzám. Na základě inzerátu a úspěšně vykonaných zkoušek byl František Šec s maximálním počtem bodů vybrán mezi 200 uchazeči a přijat jako elév do hereckého Studia při Zemském divadle v Liberci. Práce ve Studiu, braná jako polozaměstnání, donutila mladého herce přijmout i post tiskového referenta a korepetitora činohry. Působení v hereckém Studiu Zemského divadla v Liberci (1945–46) bylo pro začínajícího umělce pravou školou hereckého života. Pod režijním dohledem šéfa činohry Jaroslava Novotného a dalších osobností libereckého divadla (herci Eva Fousková a Jiří Vršťala vyučovali jevištní pohyb, širší pohled na tvorbu divadelního představení poskytoval ing. arch. Jiří Procházka ad.) se František Šec seznámil v praxi s technikou herecké práce.

Revolučnost poválečné doby však přiměla mladého herce opustit po jedné divadelní sezoně liberecké Studio a následovat režiséra J. Novotného do nově založeného agitačního souboru Divadlo Modrá halena (1947–48). Výjezdní charakter divadelního souboru, který se realizoval zejm. produkcemi v továrnách a závodech, umožnil Františku Šeci získat specifické herecké zkušenosti, které uplatnil po zrušení souboru v roce 1948 při svém prvním profesionálním angažmá v Pardubicích.

Východočeské divadlo v Pardubicích mělo pro herecký růst Františka Šece klíčový význam (1948–50). Pod vedením pražských režisérů Jana Škody, Karla Palouše a Oty Ornesta byly v pardubickém oblastním divadle vychovány nové talenty, s nimiž se počítalo při doplňování hlavních hereckých souborů v republice. Velký počet premiér a umělecky zajímavých rolí pomohli i F. Š rozhojnit dosud ne příliš široký herecký rejstřík. V Pardubicích se František Šec setkal s shakespearovskými postavami, které jej provázely celý herecký život (Falstaff, W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské; Petruccio, W.Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), cizí mu však nebyly ani další postavy klasického repertoáru (Jegor Bulyčov, M.Gorkij: Jegor Bulyčov a ti druzí; Bezsemenov, M.Gorkij: Měšťáci).

Působení v Pardubicích Františka Šece zviditelnilo v uměleckých kruzích a po dvou tamních sezonách přišla v roce 1950 lákavá nabídka ze Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. František Šec tuto nabídku přijal, ale poté, co se nepohodl s vedením divadla odešel po roce (1950–51) do Divadla J. K. Tyla v Plzni (1951–1953), aby se po urovnání sporů opětně do Olomouce vrátil (1954–1961). Do moravské metropole netáhly mladého herce pouze větší herecké příležitosti, ale zejm. členka činoherního souboru Zora Rozsypalová (1922–2010), se kterou se seznámil při inscenaci Lavreněvovy hry Hlas Ameriky. Na Staroměstské radnici v Praze spolu dne 17. 9. 1951 uzavřeli sňatek a na počátku roku 1952 založili také rodinu (syn Martin Šec, nar. 13. 2. 1952, Praha, filmový a divadelní kameraman). V Olomouci se pro potřeby divadla věnoval František Šec vedle vlastní herecké práce i překladům cizojazyčných her do češtiny (M. A. Bulgakov: Dni Turbinových, Praha 1957; L. D. Agranovič: Čertova říčka, Praha 1958; A. N. Arbuzov: Dům na předměstí, Praha 1960). Sedmileté působení v Olomouci ukončil o prázdninách 1961 a společně s manželkou Zorou Rozsypalovou odešel do Ostravy, kde se stal od 28. 7. 1961 sólistou činohry místního Státního divadla (pevné angažmá 28. 7. 1961–30. 9. 1991).

Do Ostravy přišel František Šec již jako vyzrálý herec. Za výsostného režijního vedení Radima Kovala (1924–1985) rozehrál na prknech hlavní ostravské scény své intelektuální herectví, ve kterém se snažil nevytvářet roli pouze její vnější nápodobou, ale postihnout zejm. její vnitřní život. Každou roli se snažil zasadit do celkového kontextu hry a konfrontovat jí nejen s myšlením ostatních postav, ale zejména s trendy v soudobém divadelnictví a názory návštěvníků divadla. Herecká vyzrálost a schopnost vcítit se do charakteru jednotlivých rolí jej předurčovaly k široké paletě hereckých úloh od žánrově drobných a bezvýznamných až po postavy hlavní. Ostravskému publiku se tak za dobu svého více než třicetiletého působení mohl F. Š. představit v dílech světové klasiky (Charley, A.Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1962; Marcus Brutus, W. Shakespeare: Julius Caesar, 1964; Kreon, Euripides:Médea, 1965; J. Dorn, A. P. Čechov: Racek, 1965; Kapulet, W. Shakespeare: Romeo a Julie, 1973; Dóže, W. Shakespeare: Othello, 1985; Starý kníže, L. N. Tolstoj: Vojna a mír, 1987 ad.), stejně jako v dílech českých autorů (Česta, J. K. Tyl:Drahomíra, 1964; Josef Gross, V. Havel:Vyrozumění, 1965; biskup pražský Dobeš z Bechyně, J. Hilbert: Falkenštejn, 1968; Kochan, F. Hrubín: Oldřich a Božena, 1968; Otec Scholastykus, J. Drda: Hrátky c čertem, 1973; Otec, K. Čapek: Matka, 1974; Jan Hlubina, F. Šrámek: Měsíc nad řekou, 1974; Strojmír, J. Zeyer: Raduz a Mahulena, 1978; Jan XXIII., J. K. Tyl: Jan Hus, 1980; aj.). Životními rolemi F. Š. se na ostravském jevišti stali lord komoří Thomas More v Boltově Člověku pro všechny časy (1963), Quentin v Millerově hře Po pádu (1964), prezident von Walter v Schillerových Úkladech a lásce (1967) a farář Kašpar Zachar v Boučkově Noci pastýřů (1984). Na konci září 1991 odešel František Šec na zasloužený odpočinek, ale se svou mateřskou scénou spolupracoval i v následujících letech (Komorník, F. Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, 1998)). Poslední rolí, kterou v Ostravě vytvořil byl D´Artagnan ve hře E. Rostanda Cyrano z Bergeracu (2000). Kariéru Františka Šece neblaze poznamenal jeho občanský postoj v krizových letech 1968/69, kdy byl za své sympatie s obrodným procesem obsazován pouze do menších a relativně bezvýznamných rolí. V souvislosti s jeho názory mu byl rovněž zamezen vstup do televize, rozhlasu a filmu. V závěru své divadelní kariéry byl F. Š. oceněn Křišťálovou růží na svůj přínos poezii (1997). Na konci života zpracoval F. Š. své vzpomínky na atmosféru u olomouckého divadla na počátku 50. let (román Sezona vyšel v roce 2005 po smrti autora).

Kromě divadla se František Šec věnoval okrajově i televizi a filmu. S filmem začal spolupracovat na počátku 50. let, kdy debutoval postavou gestapáka Bohneho se snímku z období druhé světové války s názvem Malý partyzán (1950). Díky mimopražským divadelním angažmá a jiným než hereckým aktivitám se na filmové plátno vrátil až na počátku 60. let v rolích důlního inženýra (Začít znova, 1963) a Dostála v komedii Neobyčejná třída (1964). Po letech normalizace mu herecké příležitosti nabídla až nová éra po roce 1989, kdy se objevil např. ve snímcích Odsouzen k životu (1991) nebo Sjezd abiturientů (2000), diváci se jej však nejvíce zapamatovali jako vlídného kavárenské průvodce ve Lipusově a Vávrově televizním cyklu Šumná města (1995–2004). Naposledy se František Šec objevil před filmovou kamerou ve snímku Milenci a vrazi (2004), kde ztvárnil nevelkou úlohu umírajícího správce domu.

František Šec zemřel 5. 8. 2005 během letní dovolené ve Staré Turé na Slovensku. Poslední rozloučení s hercem proběhlo v úzkém rodinném kruhu v Praze-Ďáblicích, ostravská kulturní veřejnost mu mohla vzdát svůj hold při vzpomínkovém aktu v Divadle Antonína Dvořáka 11. 9. 2005. Ostatky Františka Šece si u sebe v Praze ponechal hercův syn, kameraman Martin Šec.

Františku Šecovi a jeho manželce Zoře Rozsypalové byla 28. ledna 2018 u domu na Poštovní 1118/10 odhalena pamětní deska.

Bibliografie:
Sezona. Ostrava 2005, 371 s.
Literatura:
Archiv NDM, osobní složka František Šec (1961–2005); Informační dotazník Martina Šece (17. 7. 2011); 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1979.
Šec, František. In Biografický slovník Slezska a severní Moravy (Supplementum č.1), vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, Ostrava 2011. ISBN 978-80-7368-638-3. s. 174–176.