Věra Heroldová (dříve Kolářová)

* 29. 9. 1921, Brno
sólistka ostravské opery (1944–1947, 1951–1964)

Brněnskou rodačku, absolventku dívčího reformního reálného gymnázia a konzervatoře v
rodném městě, osud na sedm desetiletí spojil s Ostravou... „Chtěla bych, aby tato vzpomínka začala už rokem 1903 – protože tehdy se v ostravském uměleckém životě poprvé objevilo jméno Herold. Tatínek mého manžela, Jiří Herold st. ze Stoda, pozdější violista Českého kvarteta, tehdy vystoupil v Národním domě v Moravské Ostravě se svým Heroldovým kvartetem.“

Znovu se zde toto jméno objevilo v roce 1944 – v červnu totiž Jaroslav Krombholc přijal do angažmá mladou sopranistku Věru Kolářovou a basistu Jiřího Herolda. Nestačili však ani začít novou sezónu v Prodané nevěstě jako Mařenka a Kecal, „i když už mně Brázda nabídl zároveň hostování v operetě a začala jsem studovat Rosalindu z Netopýra – ale 1. září přišlo těžké bombardování a do divadla jsme se vrátili až za rok, v červnu 1945. V Prodané nevěstě, kterou jsme pak až do půlky července hráli mnohokrát…“. Poté přišla Barče v Hubičce, Karolina ve Dvou vdovách, Žofie z Werthera – a na jaře 1946 svatba s Jiřím Heroldem. „V Prodance je Mařenka zamilovaná do Jeníka – ale já jsem se zamilovala do Kecala…“

Po narození dcery v roce 1947 se sice Věra Heroldová záhy vrátila na jeviště (a opět ji zlanařil Vladimír Brázda na hostování v operetě), v domovském souboru ale už nebyla příliš obsazovaná, a tak ji na dva roky „přetáhla“ do angažmá opavská opera. „Tam jsem měla na jaře 1951 svou první premiéru Traviaty. A k ní jsem dostala od maminky Heroldové cenný vějíř z poloviny 19. století, který ona sama dostala darem v Moskvě od jedné ruské šlechtičny. Všechny své Traviaty jsem s ním odehrála – bylo jich skoro čtyřicet. Věnovala jsem ten vějíř Ostravskému muzeu, které jej zapůjčilo do stálé expozice zámku ve Fryštátě – a tam dodnes je…“

Od podzimu 1951 se Věra Heroldová vrací do ostravské opery – nejdříve hostuje ve zdejší Traviatě a pak už nastudovává jednu roli za druhou: Oscara v Maškarním plese, Musettu (Bohéma), Lišáka v Příhodách lišky Bystroušky, Giuliettu z Hoffmannových povídek, Gildu (Rigoletto), Blaženku v Tajemství, znovu Violettu, Siebela (Faust), Neddu v Komediantech,
Mozartovu Zerlinu a mnohé jiné.

Mezitím stihla vychovávat dvě dcery, hostovat v dalších divadlech, koncertovat a také natočit jeden z nejslavnějších českých operních filmů: v roce 1954 si ji vybral Václav Krška do Dalibora jako nejlepší hereckou představitelku Milady. „Zavolali mě na Barrandov na konkurz, že nemohou nikoho najít; řekla jsem jim, že je to nesmysl, že jsem Jitka, ne Milada. Tvrdili, že potřebují především herečku – party budou nazpívány členy Národního divadla. Měla jsem z toho spíš legraci – ale druhý den mi přišlo telefonické oznámení o mém přijetí a okamžité účasti na natáčení.“

Film, který byl uveden na mezinárodním festivalu v Cannes a v němž získala Věra Heroldová vysoký kredit jako dramatická herečka, patří dnes do zlatého fondu české kinematografie.

„V roce 1964 jsem z ostravského divadla po neshodách s vedením odešla. Překvapivé pro mě bylo, že rok poté mě divadlo pozvalo na ‚rozlučkové představení‘ s divadlem a diváky – v Traviatě. Následně jsem se stala inspektorkou kultury na MNV se stálou koncertní činností, ale jen do roku 1969, kdy jsem politicky neprošla.“

Od začátku 70. let začala další profesní kariéra Věry Heroldové – pedagogická, samozřejmě opět spojená s Ostravou. V lidové škole umění i na Lidové konzervatoři vychovala desítky žáků, zároveň absolvovala desítky úspěšných sólových koncertů.

V roce 1974 poprvé navázala kontakt s Heroldovým klubem v Praze a festivalem v Rakovníku – „a od té doby se snažím, aby jméno Herold nebylo zapomenuto. Nejen jako jméno mého milovaného manžela, vynikajícího ostravského operního pěvce, který odešel už skoro před 40 léty, ale hlavně jméno Jiřího Herolda otce, skvělého houslisty České filharmonie – kdysi hrál i ve Vídni s Mahlerem – a později vynikajícího violisty Českého kvarteta. Já sama za sebe nechci bilancovat ani se chlubit žádnou ze svých milovaných rolí. Jsem vděčná za to, co mi bylo v životě skrze hudbu i mého manžela dáno – včetně přátelství s takovými lidmi a umělci, jako byl především Václav Talich. Snad tedy mohu alespoň konstatovat, že to byl život nevšední, bohatý a smysluplný…“

(pb)