Radmila Minářová

*7. 11. 1925, Pardubice – † 4. 10. 2004, Ostrava

sopranistka, členka SDO 1960–1984

Radmila Minářová se narodila v listopadu roku 1925 v Pardubicích. Odmalička ráda zpívala a
byla jí blízká i poezie – recitovala a skládala básně. V sedmi letech se začala učit také hře na klavír v rodině Karla Krpaty, nadšeného amatérského divadelníka, který v Pardubicích vedl soubor ochotnického divadla. V něm Radmila Minářová sbírala první divadelní zkušenosti. Navštěvovala také představení hostujících operních a činoherních souborů (v Pardubicích v té době nebyla stálá divadelní scéna) a její láska k divadlu stále rostla. V období dětství a studia na pardubické reálce si často krátila čas zpěvem operních árií z klavírních výtahů, které jí byly nejmilejším dárkem.

Ve složité době okupace byla přijata ke studiu na pražskou konzervatoř, kde se její profesorkou stala Jaromíra Tomášková, jejíž pedagogické kvality hluboce oceňovala. Po absolutoriu v roce 1950 složila Radmila Minářová úspěšně přijímací zkoušky na Akademii múzických umění, kde ve svém studiu pokračovala. Současně se v roce 1950 stala sólistkou libereckého Severočeského divadla, kde během čtyř let nastudovala 32 rolí od koloraturního po téměř dramatický obor. Mezi její nejmilejší patřila Zerlina (Don Giovanni), Terinka (Jakobín), Mařenka (Prodaná nevěsta), Anička (Čarostřelec), Mimi (Bohéma), Halka ve stejnojmenné opeře (s touto rolí několikrát hostovala v pražském Národním divadle) a Norina (Don Pasquale).

V roce 1954 přijala angažmá do operního souboru Slezského divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě. Mezi 40 rolemi, které zde ztvárnila, musíme zmínit zejména Bystroušku v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. Právě Radmila Minářová byla první Bystrouškou při prvním venkovním představení této opery na Hukvaldech a velmi ráda na to vzpomínala: „Je to snad nejkrásnější postava v české operní literatuře. Nikdy nezapomenu na představení na Hukvaldech, kdy moje Bystrouška zpívala lesům a lukám.“ (V hukvaldské oboře se donedávna nacházel památník, který toto uvedení připomínal.)

Na prknech ostravského divadla vystoupila poprvé v roce 1956, kdy pohostinsky nastudovala roli Gildy ve Verdiho Rigolettu. Angažmá přijala v roce 1960 a Ostravě zůstala věrná po téměř 25 let, podílela se zde na více než 60 inscenacích. Z jejích rolí, z nichž mnohé zpívala ve dvou až třech nastudováních, připomeňme alespoň Adinu z Donizettiho Nápoje lásky, Mozartovu Donnu Annu z Dona Giovanniho a Zuzanku z Figarovy svatby, Zerbinettu ze Straussovy Ariadny na Naxu, Verdiho Gildu z Rigoletta a Violettu z La Traviaty, nebo Rosinu z Rossiniho Lazebníka sevillského. V několika rolích vystoupila také na zahraničních zájezdech ostravského divadla.

„Každá role přináší nové poznání, ke každé jsem přistupovala s pokorou a maximálním úsilím vyrovnat se se všemi úskalími, zvládnout dokonale nejen techniku hlasu, ale vytvořit i její charakter v hereckém projevu,“ napsala Radmila Minářová po konci své kariéry. Byla to čistá pravda – přípravě rolí věnovala velkou energii, roli měla z velké části nastudovanou už před první korepeticí, snažila se dotvořit si kostým do nejmenších detailů, vymýšlela si pro své role různá ozvláštnění (pro roli Esmeraldy v Prodané nevěstě se třeba naučila žonglovat).

Byla také interpretkou písní, polský skladatel V. Lutoslawski jí věnoval svůj cyklus Dětských písní.

Umění provázelo Radmilu Minářovou i po odchodu z divadla, se svým manželem Janem Nouzou začali vyrábět loutky – on vyřezával hlavičky a ona je oblékala. Vznikla tak unikátní kolekce operních loutek, která je dnes uložena ve Slezském zemském muzeu, jejich výstavu jste mohli spatřit v Ostravském muzeu v roce 1998.